Konečná uprostřed cesty

Zdrcující film o smrti a umírání, zdrcující ne proto, že by byl temný, bezvýchodný, útočný, ale proto, že je plný jemného humoru, přirozenosti a uměřenosti. Andreas Dresen je bez pochyby génius, neboť jeho poslední film vznikal metodou řízené improvizace a je autentičtější a intimnější než jakýkoli dokument o umírání. Z mého pohledu se jedná o zřejmě nejpůsobivější film o posledních věcech člověka, jaký jsem kdy viděl. Citlivě natočená katarze, která vrací na oči to, čemu se současná konzumní společnost posedlá povrchem a trváním tak zoufale vyhýbá. Laskavý a před ničím neuhýbající film o konci, který v mých očích letos už nic nemůže překonat. (04.07.2011)

Nikdy bych nevěřil, že se dá natočit o umírání tak krásný film. Až do včerejška. Andreas mě vyvedl z omylu. Naprosto dokonale. Konečná uprostřed cesty je natočena přesně tak. Přirozeně, autenticky, ke smutnému, ale přesto konci, který jednou čeká na každého z nás. To je na tomhle světě jediná jistota. Asi to tak má být. (20.01.2015)

[MFF 2011, Karlovy Vary] Presne ten druh prežitku pri ktorom sa zatajuje dych a prehltá "hruška" v hrdle. Náročný, golgotský, trúchlivý. Osud spečaťený behom pár minútového (z 95%) monológu špecializovaného doktora už v úvode odtajuje to najkritickejšie a zvyšná minútáž dáva maximálny priestor na zblíženie/súcitenie s tamojšou rodinou-s ťažko chorým otcom (značne dôveryhodné vžitie sa Milana Peschela). Skrz-naskrz realistické (až hmatateľné) zobrazenie stavu bytostného dna v ktorom súperí rezignácia živená utrpením proti výdrži zabíjanej lútosťou. Bôľny plač sa miesi s poľahčujúcim úsmeškom, úkrutný boj, nádej nevysvitá, oheň zhasína, blíži sa koniec…a za oblokom sneží-Vianoce…Kruté pripomenutie, že radovať sa z každého prežitého dňa má zmysel, že nami "neriešiteľné" ťažkosti sú v porovnaní s takýmito tragédiami prachsprostým simulovaním a že cena zdravia je tá najvyššia. Ďalej nemám slov, vlastne mám: "Konečná uprostred cesty" je doslova konečná… (02.07.2011)

Kamarádka se mnou odmítla jít na film s tím, že bude depresivní. Já jsem však stoprocentně přesvědčená, že jsem vedle vůbec nešlápla. Byla jsem nadšená. Přesto, že se film zabývá vážným životním tématem je zde spoustu pozitivních prvků. Umět si udělat srandu a brát život s nadhledem v takové životní situaci beru za "Vysokou školu života". V těch vážnějších chvílích poctivě popisuje realitu. Tleskám a doporučuji. Tento film by neměl zapadnout přesto, že se jedná o veskrze komorní snímek, ve kterém nehrají známé tváře. (12.01.2014)

MFF KV 2011. Úvodní scéna: doktor smutným hlasem oznámí manželskému páru, že muž má neoperovatelný tumor a zbývá mu pár měsíců života. A muž, dělník pracující u linky, který má ženu, řidičku tramvaje a dvě děti, synka a dospívající dceru, celý film umírá. Hodně smutný film, jímavý a reálně natočený. Ale já opravdu na tenhle typ filmů nejsem. Přiznám, že jsem na film šel na festivalu ve Varech jen proto, že lepší filmy už byly v tu dobu rozebrané a v anotaci se psalo něco o "černém humoru". Žádný humor, drsné a kruté sledování procesu umírání, navíc s přibývajícím časem neskutečně zdlouhavé, nudné a nic neřešící. Zkrátka čekání na to, až ten chlápek "konečně" umře. Byl to zdaleka nejhorší film, který jsem letos ve Varech viděl (z 16). A opět opakuji: nebyl špatně natočený, nechyběly mu emoce a cit a přesně a pravdivě popisoval drsnou realitu, bez příkras. Ale já tyhle filmy nerad a pokud nechcete mít dobrovolně depku, vyhněte se tomuhle snímku na sto honů! (06.07.2011)