Cesta času

Cesta času je jako velký audiovizuální Rorschachův test. Na toto projekční plátno si coby reakce na sledování filmu každý divák promítne to své - své postřehy, své názory, postoje, emoce a celkově rozličnou směs produktů mysli. Veškeré zpozorované, zachycené a případně i zformulované postřehy nevypovídají ani tak o Malickově filmu jako spíš o tom, kdo se dívá. Dalo by se totiž říci, že film sám o sobě příliš nic neříká, k ničemu neinklinuje, k ničemu nás nenabádá a nic okatě konkrétního nám nechce sdělit - pouze nám předestírá nekomentovaný náhled na vznik a vývoj naší Země a života na ní. Nejde o klasický přírodopisný dokument (přestože je natočen s maximální vědeckou přesností), ani o filmovou báseň (přestože nepostrádá poetickou formu), ani o žádnou ideologickou výpověď, a právě to může být jeho největší devizou. Dokument jednoduše zobrazuje prostý náhled na vývoj přírody na Zemi a diváka nechává, ať si o tom myslí, co chce, a ať si z toho pobere cokoli, co odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu nastavení. Je to jako sledování přírody samé – nemluví k nám naším vlastním jazykem, nikdo nám nic u toho neinterpretuje a jsme při tom odkázáni jen sami na sebe – na to, co se nám při pozorování přírodních procesů jeví a co se při tom z nás samých vyjevuje. Film nepokládá žádné otázky a nedává žádné odpovědi. Nebyl by to však Malick, aby nevytvářel prostor k tomu, kde si můžeme zvědomovat vlastní niterné otázky týkající se základních témat života a člověka na Zemi: Kde se tu vzal život? Co určuje jeho vývoj? Kde jsme se tu vzali my lidé? Kdo vůbec jsme? Jak se zde vyskytla inteligence a vědomí? Co to vůbec je inteligence a vědomí? Odkud to pochází a kam to všechno směřuje? Kdo a proč vlastně pokládá tyto otázky? A jaký je smysl toho všeho? ...Při sledování tohoto filmu můžeme brzy pocítit, že mlčící příroda je vůči našim otázkám dvojsečná. Pro toho, kdo zůstává při konfrontaci s náhledem na obrazy přírodních procesů u lidských slov a lidského myšlení, dostává se v konečném důsledku k rezignujícímu tichu a bezradné prázdnotě. A u toho, kdo umí alespoň trochu nahlížet napříč lidskými slovy a lidským myšlením vstříc jazyku přírody, může spatřit náznaky něčeho, co je taktéž jen o rezignujícím tichu a bezradné prázdnotě. To první však má vlastnosti bezvýznamnosti, to druhé má charakter zázraku... (15.11.2017)

Výpověď vizionáře Terrence Malicka pod mikroskopem. Záběry sopky fascinující, padající meteorit a jeho dopad mrazivý. Vesmír Malick zachytává dokonale, jakoby se fotky z Hubble Space Telescope začali pohybovat. Voyage of Time má svůj čas a nemá začátek, ani konec. Ale raději volím v téhle sekci kolekci BBC. [Aff, 2017] (18.06.2017)

Malick je pro mě téměř něco jako filmový bůh, ale tohle je hodně těžký úlet. V podstatě tu máte dinosauří scénu z Tree of Life and scénu s monolitem z 2001 natažené do 90 minut s hlasem Cate Blanchett, co se neustále ptá, proč je k nám matka příroda tak krutá. Radši si pustím Planetu Zemi od BBC. (LFF 12/10/16) (12.10.2016)

Popravdě mám pocit, že je to jeden z nejpřístupnějších filmů Terrence Malicka, který jsem v jeho tvorbě za poslední dobu viděl. Jasně, je to v podstatě dokumentární báseň, ale právě vizuální stránkou Terrence Malick ukazuje, jak je schopným tvůrcem. Neukazuje nic vyloženě nového, ale jeho kompozice jsou místy krásné. (28.09.2017)

Hodinu a štvrť som na to čumel s otvorenou hubou a bol totálne nadšený. Úžasná kamera, strih, zvuk, hudba, myšlienka aj atmosféra. Proste všetko, čo na Malickovi zbožňujem. Poslednú desaťminútovku ma to však stratilo a na konci filmu som akurát pokrčil ramenami a cestou cestou z kina som smutne zistil, že to vo mne nič nezanechalo a vôbec to vo mne nedoznieva. Pocitovo 6/10, no veľmi dlho som mal pred očami čistú stovku. (20.06.2017)