MINDHUNTER: Lovci myšlenek

// Fincher v klasicky fincherovském dramatu precizně roztaženém do deseti postupně gradujících epizod, vesele směřujících k mrazivému finále, kdy si divák stejně jako hlavní postavy uvědomí - že vlastně neví vůbec nic. Sežráno i s navijákem. Přerod Jonathana Groffa geniální (a na konci mi došlo, proč byl obsazen), soundtrack chci okamžitě domů, a kde je sakra ta druhá řada? 9/10 (16.10.2017)

Obdobně jako u Zodiaca sází i zde Fincher (režíruje dvě první a dvě poslední epizody) na chladný perfekcionismus, jehož cílem rozhodně nemá být strhující emocionální podívaná, ale co nejvíce autentická rekonstrukce konkrétních událostí. Z pohledu uvěřitelnosti a zasazení příběhu do mnohoznačných sedmdesátých let v USA je Mindhunter po všech stránkách naprosto profesionální prací. Prakticky v něm nejsou skoro žádné emoce, ale skutečně mám za to, že právě ten chlad a odtažitost jsou v tomto případě opět cílené (což není u Finchera nic nového). Závěrečný pocit jakési "emocionální vyprahlosti" pak zjevně působivě koresponduje s tvůrčím záměrem. Rozhovory s Edem totální špíca. (01.01.2018)

Seriál pojednávajúci o začiatkoch modernej behaviorálnej metódy a profilovania v prostredí FBI. Forma je vycizelovaná do posledného detailu, ale scenáristicky sa jedná o variáciu na HALT AND CATCH FIRE v prostredí federálnych vyšetrovateľov. Kriminálna línia je v podstate druhoradá a rozhovory s vrahmi sú síce zaujímavé, ale ak hľadáte seriál o ich zvrátenej mysli, odporúčam návrat do dôb nedávno minulých (napr. PROFILER). Tunajšie komentáre zasa blábolia o niečom, čoho sa v tejto sérii vôbec nedočkáte. (22.10.2017) (22.10.2017)

Hloubková seriálová sonda do mysli psychopata. Neuvěřitelně ucelená seriálová analýza lidského chování vystavěná na základě modního tématu tzv. sériových vrahů - to, k čemu nejdříve bulvár a pak béčková a posléze i áčková kinematografie přistupovala v naprosté většině povrchně a nahodile - takže se dalo mluvit spíše o ,,seriálových vrazích", jejichž prezentace je postavena na obvyklých stereotypech, tedy idealizaci, popularizaci a komercializaci těchto figur, v tom David Fincher šel úplně proti proudu a uchopil celý fenomén docela jinak - ne povrchně, populárně, ale naopak naprosto komplexně a tak vytvořil seriál s opravdu velmi pokročilou úrovní propracovanosti psychologie seriálových postav, tedy antitezi toho, jak obvykle viděly sériové vrahy americké žánrové filmy - ti buď byly vykresleni jako romantické postavy, které se osvobodili z osidel konformní společnosti, nebo jako nějací filosofové zla, tzn. jako extrémně inteligentní a vynalézavé postavy, které čas od času pronesou hlubokou filosofickou myšlenku a běžně se zajímají o vážnou hudbu či umění (typickým příkladem byl Hannibal Lecter)... Kouzlo celého Fincherova projektu pak spočívá v tom, že dva vyšetřovatelé FBI (plus akademička z civilní sféry) přicházející do každodenního kontaktu s nejhoršími sériovými vrahy a psychopaty celého USA nejsou logicky před dopady takového styku imunní a ten se pak promítá do soukromí všech tří hrdinů a ovlivňuje jejich životy... Série 1: 95%, série 2: 90% (30.12.2017)

Prvním pocitem byl čirý úžas. Ještě nikdy jsem v televizním seriálu neviděl tak náročné charaktery a dialogy. To je možné asi jen u velkých národů, kde cílová skupina - která je nevyhnutelně minoritou - stačí zajistit komerční úspěch takového díla. --- Bohužel, druhá série je zřetelně slabší. Valná její část se točí kolem jednoho vyšetřování. Iritovalo mě, že kdykoli federálové vyšli mezi lidi, naráželi na jasné příznaky nedbale odvedené policejní práce, zejména se svědky, a namísto aby tyhle zdroje vytěžili, křečovitě se drželi ideje svého pachatele vymodelovat. Pochopím, že to bylo záměrem, měla to být demonstrace praktické užitečnosti jejich průkopnické práce. Pak ale scénář neměl tak jasně nabízet alternativní a jaksi přirozenější cestu k úspěchu. (18.09.2021)