Inferno

Inferno nemá pevnou dějovou strukturu a opírá se především o úžasnou vizuální stránku a práci kamery.Příběh je vytvořen spíše stylem surrealistického automatického psaní-sen a přechod mezi vědomím a nevědomím, hrají ve snímku důležitou roli- lineární dějová linie je hodně potlačená.Dojde pochopitelně i na detailní krvavé záběry(divili by jste se, k čemu všemu může sloužit výdejní okénko v jídelně), ale rozhodně nejsou ve filmu alfou a omegou. V současnosti je takových filmů jako šafránu-Fulci je po smrti a Argento zestárl a vyměkl. Dnes už klasika žánru. (11.04.2006)

Dario Argento se ve svém nejdražším a nejodvázanějším filmu zcela odtrhl od reality a vytvořil si v něm vlastní fantasmagorický vesmír, ve kterém dal plný průchod svým hororovým fantaziím. Interiér hotelu, v němž se většina děje odehrává, je architektonicky nesmyslný a připomíná spíš divadelní jeviště, konstantně zalité křiklavě barevnými světly, vycházejícími neznámo odkud. Hlavní postavy, které se střídají každých dvacet minut, jsou jen bezmocné figurky v rukou zlovolných sil a umírají velmi nepravděpodobnými, zato vizuálně poutavými způsoby. Argento kvůli navození snové logiky hercům dokonce nařizoval, aby se před kamerou chovali tak, jak by se normálně nechovali. Inferno bývá mnohými kritizováno kvůli nesouvislému a absurdnímu ději, stupidním dialogům a příšerným hereckým výkonům. Jiní ho zase vnímají jako pozoruhodné autobiografické snové dílo ve Felliniho tradici. Podle Argenta jde o jeden z jeho nejupřímnějších a nejčistších filmů, na který ovšem nemá moc dobré vzpomínky. Kvůli vážné nemoci musel některé scény režírovat vleže a párkrát ho dokonce zastoupil proslulý Mario Bava, který měl na starosti druhý štáb (natočil např. známou scénu v zatopeném tanečním sále). Výsledek je ryzí hororová symfonie, jejíž síla spočívá v Argentově vizuální virtuozitě, surreálné výpravě a burácivém rockově-operním soundtracku. (07.09.2023)

Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla. (29.07.2004)

Pestrofarebne krikľavý Argento. Jeho posadnutosť sýtymi a ostrými farbami je v “Inferne“ nadradená nad všetko ostatné. Strhujúce vizuálne orgie dotvorené progresívnym rockom Keitha Emersona, utláčajú nielen dialógy postáv – často obmedzené na minimum, ale aj príbeh samotný. Vďaka tomu je Argentovo Inferno v istých fázach zmätočné, neprehľadné, kopec vecí iba načrtáva a ich konkrétny význam a vysvetlenie neprináša. Inferno mi príde ako nejasná výpoveď človeka, sfilmovaná iba z jeho jediného pohľadu, s množstvom otáznikov a domnienok, ktoré sú v konečnom dôsledku súčasťou reálneho života každého z nás. Až snový pohľad človeka na neuveriteľné udalosti zamestnávajúce jeho myseľ v bdelom, ale aj pri vedomom stave, bez možnosti vierohodného vysvetlenia jeho podvedomím. Množstvo trhlín, záhadných impulzov, scén, ktoré nedávajú zmysel, a to až do precitnutia, ktoré ako keby nadobro zrútilo dosiahnuté, ťažko budované presvedčenie svetla na konci tunela. Toto je proste Argento! ### Inferno obsahuje aj pár scénok (zanedbateľné minimum), ktoré sa v dobe vzniku filmu stali v niektorých štátoch tŕňom v oku miestnych cenzorov. Vo Veľkej Británii dokonca Inferno cenzori z BBFC nepustili v roku 1981 do kín v nezostrihanej podobe, premietal sa iba Cut. Po čase sa samozrejme dostal film v podobe VHS-iek aj do požičovní a zaplavil tak britský trh video zábavy zásluhou distribučného štúdia “Key Video“ spadajúce pod “20th Century Fox“. Verzia určená pre domáce videá bola prístupná divákom v plnej, 107 minútovej nezostrihanej podobe. Toto VHS vydanie sa spája so zaujímavosťou – mylným označením obalu nosiča, ktorý uvádzal oficiálnu minutáž kazety 83 minút. Nebolo tomu však tak, jednalo sa iba o distribučný preklep. Uncut verziu na britskom distribučnom trhu si všimli okrem divákov aj cenzori, ktorí usúdili, že niečo podobné u nich doma nebudú akceptovať ako filmovú zábavu, preto film Daria Argenta umiestnili v auguste 1984 na zoznam tzv. Video nasties, aby sa sťahovanie tohto nevhodného titulu z obehu mohlo naplno rozbehnúť. Svoju unáhlenosť si cenzori uvedomili v septembri budúceho roku, kedy film zo zoznamu vyradili. O následný re-release Inferna sa v roku 1987 zaslúžilo štúdio “Film & Video” vydaním, tentoraz skrátenej verzie oproti originálu o 28 sekúnd. O šesť rokov nato prichádza so svojou verziou skrátenou o 20 sekúnd distribučné štúdio “Fox Video“, ktoré vyňalo z pôvodného zostrihu filmu scénu zabitia mačky a pojedanie myši. O vydanie Uncut verzie sa v roku 2010 zaslúžilo štúdio „Arrow Video“ prostredníctvom DVD a v roku 2013 aj BLU-RAY disku. ### Zmena hodnotenia: 29.10.2009 - 4*, 4.8.2012 - 2*. (29.10.2009)

Tak druhý diel trilógie je fakt úžasný. Dokonca sa mi páčil viac ako jednotka. Konečne sa dozvedáme kto tri matky sú a celú mytológiu okolo toho. Prekvapili ma gore efekty na veľmi vysokej úrovni na rok vzniku filmu. Geniálny príbeh a vynikajúce herecké výkony posilnili zážitok na maximum. V jednotke zaostáva Inferno iba slabšími interiérmi, no to je v pohode vykryté väčším množstvom vrážd. Napríklad vražda mačiek, to ma fakt dostalo. Celý filmom sa tiahne symbol mačky, odkaz na zviera čarodejníc. Ko niec bol tiež geniálny, dúfam, že tretí diel nebude prepadák. Celá séria "Tri matky": Suspiria (1977), Inferno (1980), Terza madre, La (2007) (13.06.2010)