Inferno

Ve srovnání s tematicky obdobnou výbornou Suspirií zklamání. Předně bych zmínil, že mi film nepřišel jako horor, často je naprosto chladný a se slepým nábojem - viz gilotina, plivance krve... Příběhy nikdy u Argenta za moc nestály, což u něho bývá pochopitelné, neboť sahal až na výjimky do oblasti literárního braku. Ale zde je ten děj tak matný, že si jej pamatuji jen v hrubých rysech a někdy mi přišlo, že místo padesáti minut se koukám už dvě hodiny. Trn z paty akorát filmu tahá podařená vizuální stránka (ve srovnání se zmíněnou Suspirií je ale poloviční) a jako vždy dobrý soundtrack od Goblin (narozdíl od melodie mě však zaujal text, provázaný s filmem). Jestli jsem psal, že je dobré, že krom detektivek umí Argento vyjádřit hororem nějakou myšlenku, zde bych ho moc nepochválil... Škoda, že jako horor, kterým Inferno primárně je, často selhává (ale pár lekaček dobrých bylo, uznávám), jinak by si teoreticky zasloužilo i lepší než průměrné hodnocení. (29.07.2009)

Inferno tvoří spolu se Suspirií a Armádou démonů volnou trilogii o Třech Matkách, napůl čarodějnicích a napůl bohyních, které ovládají svět. Příběh mladé básnířky se odehrává v New Yorku ( oblíbeném městě italských režisérů - Fulci, Deodato..), kde jedna z Matek sídlí. Surrealistická noční můra mistra Argenta, kdy jeho oblíbené barvy: modrá-červená, černá-bílá a žlutá spolu se strašidelnou hudbou ( Keith Emerson) vytváří stísněnou, tajuplnou a ponurou atmosféru příběhu. Najdeme zde také typické znaky Argentova rukopisu - antikompozici a smysl pro detail. Scéna v zatopeném domě s lekačkou ( lekl jsem se stejně jako při sledování Čelistí, když potápěč prohledává poškozený člun) je mrazivá a děsivá zároveň... (18.08.2010)

V Ríme, New Yorku a v nemeckom Freiburgu sídlia Tri Matky, ktoré za pomoci smútku, plaču a temnoty vládnu celému svetu. Najstaršia Mater Suspiriorum (Matka vzdychov) žije vo Freiburgu. Mater Lachrymarum (Matka sĺz) je z Ríma a najmladšia a najkrutejšia Mater Tenebrarum (Matka temnoty) prebýva v New Yorku. Všetky sú Matky a zároveň aj Sestry. Pôda na ktorej majú postavené svoje sídla nasiakla zárodkami smrteľnej nákazy a celé okolie preto hrozivo zapácha. Tieto tri bytosti (trojjediná nesvätá trojica) majú jedno spoločné desivé meno - Smrť. ***** (13.09.2015)

Už úvodná (najlepšia) scéna ukazuje to, akým skvelým režisérom a hrozným scenáristom bol Argento. Krásna mladá žena zablúdi do podzemia, ktoré hmýri neónovými farbami. Tam nájde dieru v zemi s vodou, do ktorej jej spadne brošňa. Keď ju nevie vybrať, vyzuje si topánky (!) a celá sa oblečená ponorí do vody. Tam je zaplavená miestnosť v klasicistickom štýle, ktorá je opäť plná farieb (odkiaľ tam vlastne ide svetlo?). Zrazu tam vplávajú mŕtvoly a žena tak hľadá hladinu, neberie do ruky topánky, ktoré tam nechala, ale rovno bosá, mokrá a polonahá uteká preč. Argento v dobrom aj zlom: neskutočne stupídne správanie postáv vyštylizované do monumentálnej hororovej opery. Snové, mrazivé, temné... ale zároveň až hypnoticky pomalé, bez vnútornej logiky a nadväznosti scén a s úplným nezáujmom Argenta servírovať čo i len trochu konzistentný príbeh, kde sa postavy nesprávajú ako po lobotómii. Inferno dozaista patrí do kanónu talianskej produkcie, ale nie je to láska ako Suspiria. 7/10 (06.07.2006)

Argento v móde nadprirodzena, rozumej ide o niečo podobné ako Suspiria, minimálne po vizuálnej stránke. Sled niekoľkých krásne nakrútených scén, tu zase rozumej drastických a zároveň farebne opulentných a tých menej zaujímavých, ale tých je vážne menej. Neodporúčam milovníkom mačiek a odporcom krýs, tí by si mali radšej pozrieť iné Argentove filmy, kde sa mačky len tak mimochodom mihnú. Dramaturgicky je to poslabšie, ale záver zase všetko opäť dá dohromady, nie však asi úplne najuspokojivejším spôsobom. Aspoň sa ale dozvieme pointu. (29.09.2021)