Inferno

Moje oblíbená argentovka (i když v ní nehraje režisérova nádherná dcera) a taky jeden z nejoblíbenějších horrorů. Skvělá (a vážně červenomodrá) atmosféra beznadějného surrealistického strachu, na giallo hodně promyšlený děj a přesně padnoucí hudba (která kupodivu sama o sobě moc nevyzní, ale k filmu je úžasná). Argento is my master. ||| Po druhém shlédnutí potvrzuji pět hvězdiček. Nejlepší, nejpromyšlenější, příběhově nejpropracovanější, nejsurrealističtější, nejatmosféričtější Argentův film. Má pár nevýhod (hudba není tak dobrá jako u jiných argentovek, mimo to tam není Asia Argento ;) aj.), ale i tak si nedokážu představit člověka, kterého by nepohltila a nevsála do sebe jeho nepopsatelně úžasná atmosféra, taková deštivá, šedočervená, temná. Film je spíš strašidelný a atmosférický, než brutální. Trilogie matek patří k nejlepším horrorům všech dob a tohle je její úžasná prostřední část. A Daria Nicolodi tu kupodivu hraje i vypadá úžasně. ... a tady bych ocitoval úžasný závěr, jenže to by bylo spoilerování... (04.06.2009)

Dario Argento se ve svém nejdražším a nejodvázanějším filmu zcela odtrhl od reality a vytvořil si v něm vlastní fantasmagorický vesmír, ve kterém dal plný průchod svým hororovým fantaziím. Interiér hotelu, v němž se většina děje odehrává, je architektonicky nesmyslný a připomíná spíš divadelní jeviště, konstantně zalité křiklavě barevnými světly, vycházejícími neznámo odkud. Hlavní postavy, které se střídají každých dvacet minut, jsou jen bezmocné figurky v rukou zlovolných sil a umírají velmi nepravděpodobnými, zato vizuálně poutavými způsoby. Argento kvůli navození snové logiky hercům dokonce nařizoval, aby se před kamerou chovali tak, jak by se normálně nechovali. Inferno bývá mnohými kritizováno kvůli nesouvislému a absurdnímu ději, stupidním dialogům a příšerným hereckým výkonům. Jiní ho zase vnímají jako pozoruhodné autobiografické snové dílo ve Felliniho tradici. Podle Argenta jde o jeden z jeho nejupřímnějších a nejčistších filmů, na který ovšem nemá moc dobré vzpomínky. Kvůli vážné nemoci musel některé scény režírovat vleže a párkrát ho dokonce zastoupil proslulý Mario Bava, který měl na starosti druhý štáb (natočil např. známou scénu v zatopeném tanečním sále). Výsledek je ryzí hororová symfonie, jejíž síla spočívá v Argentově vizuální virtuozitě, surreálné výpravě a burácivém rockově-operním soundtracku. (07.09.2023)

Inferno je sice o uroven slabsi, nez excelentni Suspiria, ale stale se jedna o vylozene kvalitni hororovy zazitek. Neni to uz tak efektivni pest do xichtu a Argento sazi na mnohem subtilnejsi zbrane. Elektronicky terror skupiny Goblins nahrazuji temne symfonie a pianka, primocara brutalita byla vymenena za hruzy predstavivosti a mytologie pribehu, ktery je nepravem odsuzovan, naopak je to nejsilnejsi vylepseni od originalu s rozvinutim pribehu 3 matek a zpovedmi architekta jejich temnych sidel. Je to jeste o neco poetictejsi horor, nez Suspiria a nektere sceny jsou vylozenou hororvou krasou. Potapeci sekvence, nebo Rimske setkani s matkou slz, ktere se Argento naplno venoval v poslednim dilu trilogie. Obzvlast v teto scene je fascinujici sledovat nakolik bylo Inferno inspiraci pro Polanskiho Devatou branu, ktera neni jen nahodou jednim z mych top10 filmu vsech dob. 7/10 (21.10.2010)

Argentovsky surrealisticky snové a osmdesátkově atmosfericky tíživé. Skvělá hudba, která je u hororu tradičně důležitá a množství krve, které je tradičně důležité pro Itálii. Naštěstí však na červené tekutině film ani nestojí, ani v ní přílišně neplave a Argento nezapomíná na své kořeny - typický giallo feeling je všudypřítomný a v kombinaci s precizní kamerou a červeno žlutými interiéry připravuje netuctový zážitek i pro hororově vzdělaného diváka. Důraz na vizuál a snovou atmosféru přebíjí důležitost příběhu a není to vůbec na škodu. Děj se ztrácí, kvalita zůstává. Zamrzí jen fakt, že charismatický Sacha Pitoëff po Infernu nepokračoval ve své slibně rozjeté kariéře hororových záporáků. (22.08.2009)

Inferno nemá pevnou dějovou strukturu a opírá se především o úžasnou vizuální stránku a práci kamery.Příběh je vytvořen spíše stylem surrealistického automatického psaní-sen a přechod mezi vědomím a nevědomím, hrají ve snímku důležitou roli- lineární dějová linie je hodně potlačená.Dojde pochopitelně i na detailní krvavé záběry(divili by jste se, k čemu všemu může sloužit výdejní okénko v jídelně), ale rozhodně nejsou ve filmu alfou a omegou. V současnosti je takových filmů jako šafránu-Fulci je po smrti a Argento zestárl a vyměkl. Dnes už klasika žánru. (11.04.2006)