Inferno

Kompozice jednotlivých scén, práce s kamerou, nasvícení a vizual - to vše bylo zpracováno na výbornou. Snímek je doslova pastvou pro oči, zaujal mne také i svou „snovou" atmosférou - tolik absurdit, nečekaných rozuzlení a situací, které naprosto odporovaly zdravé logice, nebylo snad ani v Divokých snech Maxipsa Fíka. Skoro až umělecky nafilmované záběry jsou však spolu s originálními mordy (gilotina neměla chybu) to jediné, čím snímek disponuje - sympatické postavy nebo snad nedejbože nějaký ten  děj zde totiž opravdu nenajdeme. Neuškodilo by ani zkrátit dělku alespoň o dvacet minut. Možná ale kvality snímku v budoucnu docením, prozatím bych ohodnotil za 50% (11.10.2023)

Dario Argento se ve svém nejdražším a nejodvázanějším filmu zcela odtrhl od reality a vytvořil si v něm vlastní fantasmagorický vesmír, ve kterém dal plný průchod svým hororovým fantaziím. Interiér hotelu, v němž se většina děje odehrává, je architektonicky nesmyslný a připomíná spíš divadelní jeviště, konstantně zalité křiklavě barevnými světly, vycházejícími neznámo odkud. Hlavní postavy, které se střídají každých dvacet minut, jsou jen bezmocné figurky v rukou zlovolných sil a umírají velmi nepravděpodobnými, zato vizuálně poutavými způsoby. Argento kvůli navození snové logiky hercům dokonce nařizoval, aby se před kamerou chovali tak, jak by se normálně nechovali. Inferno bývá mnohými kritizováno kvůli nesouvislému a absurdnímu ději, stupidním dialogům a příšerným hereckým výkonům. Jiní ho zase vnímají jako pozoruhodné autobiografické snové dílo ve Felliniho tradici. Podle Argenta jde o jeden z jeho nejupřímnějších a nejčistších filmů, na který ovšem nemá moc dobré vzpomínky. Kvůli vážné nemoci musel některé scény režírovat vleže a párkrát ho dokonce zastoupil proslulý Mario Bava, který měl na starosti druhý štáb (natočil např. známou scénu v zatopeném tanečním sále). Výsledek je ryzí hororová symfonie, jejíž síla spočívá v Argentově vizuální virtuozitě, surreálné výpravě a burácivém rockově-operním soundtracku. (07.09.2023)

Argento v móde nadprirodzena, rozumej ide o niečo podobné ako Suspiria, minimálne po vizuálnej stránke. Sled niekoľkých krásne nakrútených scén, tu zase rozumej drastických a zároveň farebne opulentných a tých menej zaujímavých, ale tých je vážne menej. Neodporúčam milovníkom mačiek a odporcom krýs, tí by si mali radšej pozrieť iné Argentove filmy, kde sa mačky len tak mimochodom mihnú. Dramaturgicky je to poslabšie, ale záver zase všetko opäť dá dohromady, nie však asi úplne najuspokojivejším spôsobom. Aspoň sa ale dozvieme pointu. (29.09.2021)

Ve srovnání s tematicky obdobnou výbornou Suspirií zklamání. Předně bych zmínil, že mi film nepřišel jako horor, často je naprosto chladný a se slepým nábojem - viz gilotina, plivance krve... Příběhy nikdy u Argenta za moc nestály, což u něho bývá pochopitelné, neboť sahal až na výjimky do oblasti literárního braku. Ale zde je ten děj tak matný, že si jej pamatuji jen v hrubých rysech a někdy mi přišlo, že místo padesáti minut se koukám už dvě hodiny. Trn z paty akorát filmu tahá podařená vizuální stránka (ve srovnání se zmíněnou Suspirií je ale poloviční) a jako vždy dobrý soundtrack od Goblin (narozdíl od melodie mě však zaujal text, provázaný s filmem). Jestli jsem psal, že je dobré, že krom detektivek umí Argento vyjádřit hororem nějakou myšlenku, zde bych ho moc nepochválil... Škoda, že jako horor, kterým Inferno primárně je, často selhává (ale pár lekaček dobrých bylo, uznávám), jinak by si teoreticky zasloužilo i lepší než průměrné hodnocení. (29.07.2009)

Pre mňa bez debaty najlepší Argento. Áno, v podstate to nemá príbeh a logika sa tiež často odporúča, ale práve tá surrealistická atmosféra ešte posilňuje zážitok. Inferno je vlastne sledom neveľmi súvisiacich scénok, pričom ale každá z nich je dokonalou, na posratie strašidelnou a často šokujúco vypointovanou horrorovou etudou (najradšej mám scény "invalid/stoka/potkany" a "zatopená izba" - brrrrr!). Záverečná metal-operová nakladačka od Argentovej skupiny Goblins je úžasná. (27.04.2007)