V nitru Llewyna Davise

Je opravdu zajímavé sledovat umělecký vývoj sourozeneckého dua bratrů Coenů - podvratný černý humor jejich prvních filmů pomalu dozrál v průběhu let do smutnější, serioznější, více filozoficky laděné roviny a z černých komedií se pomalu stala dramata. Zlomem byl už kultovní přepis Tahle země není pro starý, na kterýžto trend navázal i předešlý A Serious Man. V nitru Llewyna Davise lze nalézt smutek. Tenhle film je o bolesti a má v sobě i silný existenciální podtón. Navíc je to jedinečný dobový kousek. Podobně jako v posledních filmech jejich vrstevníka Jima Jarmusche i z filmu Coenů cítím silnou autorskou únavu, jakousi vyhořelost, vyžilost, únavu z tvůrčí dlouhověkosti. Ale i stejnou fascinaci krásou a hloubkou hudby, neboť Coeni stejně jako Jarmusch vědí, že Podstata hudby je jenom jedna. Zašlá sláva folku se vzdouvá v majestátních hudebních číslech a fantastických muzikálních výkonech. ,,Jsem unavenej. Jo, kurevsky unavenej. Myslel jsem, že mi bude stačit vyspat se v noci, ale je to... Chce to víc, než to." (26.05.2014)

"Jseš jako debilní bratr krále Midase. Všechno na co šáhneš stojí za hovno!" ________ Chladné pastelové barvy, peckový folkový šlágry, kočičky, andělská Carey Mulligan a Oscar Isaac – to vše a ještě mnohem víc v hořkosladké melancholické tragikomedii o eskapistickém toulání skrze existenciální krizi jednoho nihilistického muzikanta. Poetika bratří Coenů ještě nikdy nebyla tak půvabně subtilní a cynicky absurdní zároveň..... PS: songy Please Mr. Kennedy a 500 Miles jsou návykové jak šuk! (02.06.2022)

Svazující příběh o tom, že ve dvojici s Mikem můžeš bejt stěží něco málo, zatimco bez Mikea seš už jen prachsprostej asshole (© Jean). Jo, folk je nedoceněnej žánr. A dneska to má možná ještě těžší než před 50 lety. Protože jak tomuhle skvostu mohla uniknout nominace na Best Original Song, to mi asi vysvětlit nikdo nedokáže. --- "Folk singer with a cat ... are you queer?" (24.01.2014)

Nejsmutnější film bratří Coenů s jejich bezkonkurenčně nejméně sympatickým hrdinou. Poslouchá se to jako sladkobolný folkový šlágr o chlapovi, který šel celý život mimo. Přesně víte, kam přijde, sloka, refrén i konkrétní rým. A v tom je právě síla jednoduchého popěvku, který mi zalezl po kůži jako mráz a kočičí předení. Nic hlubokomyslného, prostě jenom krásnej zážitek, který není třeba nijak vysvětlovat / obhajovat. [85%] (13.02.2014)

Na Coeny netradičně melancholické, po celou dobu stopáže nevysvitne ani jeden sluneční paprsek, exteriéry procházíme s hlavním hrdinou výhradně v dešti, sněhu, a/nebo větru. Ne, že by to vadilo, to vůbec ne. Llewyn Davis je totiž tak neskutečně charismatický charakter, že vás na své odysee za štěstím vtáhne a pak ani nepostřehnete, že prožíváte úplně stejné pocity zoufalství a bezmoci jako on. Co však nechybí jest přítomnost tradičně bizarních coenovských detailů a postav, výjimečně kvalitní hudby a stylových kulis bohémské Greenwich Village na počátku 60. let. Inside Llewyn Davis splnil má očekávání beze zbytku. (16.01.2014)