V nitru Llewyna Davise

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. (08.07.2017)

Coenovci v chill-oute. Pohodová undergroundová brnkačka skromných ambícií. Bez zápletky, ale miestami parádne atmosferická - hlavne pri brilantne zostrihanej a ozvučenej ceste autom do Chicaga, ktorej dominuje najlepšia postava filmu (John Goodman). Ako celok je ale snímka neuspokojivá, nedá divákovi to, na čo pri nej zadumane čaká. Faktótum, taktiež o outsiderskom looserovi, bolo formálne konvenčnejšie, ale obsahovo zábavnejšie. (04.03.2014)

A zas budem popri plných hodnoteniach vyčnievať z davu. Inside Llewyn Davis nie je nudný film, dokonca som sa pár krát zasmial a záver ma prinútil ťažko dumať nad tým, jak moc ho to nakopanie do brucha muselo vlastne bolieť, ale to je asi tak všetko, čo vo mne po premietaní zostalo. Žiadne hlboké pocity, žiadne nadchýnanie nad úžasnými dialógmi ospevovaných bratov Coenovcov, proste nič.. (10.09.2014)

Hodně mě překvapilo, že je to vlastně o ničem. Celý snímek je pouze o tom, jak se zpěvák zahrabavá do potupného života. Ale musím uznat, že charisma má velké + Justin Timberlake a celkově dobrá muzika. Tento film je sice podprůměr, ale rozhodně neurazí a dobře se u něj odpočívá, i když možná téměř usíná. (20.03.2014)

Takže ako som tú depku prijal? Hodinka a pol melancholickej nálady, veselých songov o smutných veciach a neveľkých zážitkov malého hudobníka. Hodinka a pol emócií, ku ktorým tak nejak chýba vzťahové pojítko, aby ste si nakoniec uvedomili, že takto to v živote naozaj chodí, že kretén zostane kreténom a jeho kreténstvo mu nevysvetlíte a že niektorí ľudia skrátka nechcú byť šťastní. A že ste sledovali skvelý film. Podobné pocity ako pri pár rokov staršom Serious Manovi, keď vlastne dokonca čakáte, aby ste zistili či sledujete drámu alebo komédiu. Druhá country pecka tento rok, nie síce tak intenzívna ako Broken Circle Breakdown, ale keď vám tú bolesť nikto necpe do ksichtu a môžete ju pomaličky hladať a objavovať, je to hold sympatickejšie. Aspoň teda pre mňa (26.01.2014)