V nitru Llewyna Davise

Llewyn Davis, největší smolař, který nebyl. Sledovat Inside Llewyn Davis je jako poslouchat starou, ale neohranou vinylovou desku a pít u toho hodně černou kávu bez cukru. Trpké, ale zároveň příjemné asi jako převalování se v posteli s vědomím, že dnes nemusíte dělat vůbec nic. Tenhle film má obrovské srdce oděné v ručně pleteném svetru a manšestrovém saku. Neuvěřitelné (folkové) sólo Oscara Isaaca a vizuálně nejvypiplanější Coenovka. (25.01.2014)

"Vonkajší život" Llewyna Davisa je nemastný, neslaný, bez príkras a príchute, "vnútorný život" komplikovaný, plný intenzívnych citov a sem tam temných obsahov. Jediný zmysel má hudba. Coenovské predstavenie sa mi nedostalo pod kožu, aj keď na to šli celkom dobrým spôsobom (kamera, atmosféra, dialógy), celkovo neuspokojuje, ponúka len nejaké vákuum, ktoré sa tiahne od začiatku do konca. A nič to vákuum neprekoná, až na ten záver, ktorý mi v celom kontexte nedával zmysel. (14.08.2014)

Hodně mě překvapilo, že je to vlastně o ničem. Celý snímek je pouze o tom, jak se zpěvák zahrabavá do potupného života. Ale musím uznat, že charisma má velké + Justin Timberlake a celkově dobrá muzika. Tento film je sice podprůměr, ale rozhodně neurazí a dobře se u něj odpočívá, i když možná téměř usíná. (20.03.2014)

Nejsmutnější coenovka. Podobně jako Barton Fink nebo Ed Crane, je i Llewyn Davis dalším mužem, který nebyl, chyceným v bizarním coenovském vesmíru, z něhož není úniku. Bratrské duo tentokrát vypráví poněkud tesklivější životní epizodu, stále však zachovávající si svou osobitost i bezmála metafyzický přesah, který výsledek povznáší nad šablonu zaměnitelných hudebních portrétů (například Walk the Line, Crazy Heart apod.). Více v recenzi. (01.12.2013)

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. (08.07.2017)