Soukromý vesmír

Život jedné české rodiny a hlavně třicet sedm let dětství, dospívání a vlastního života jejich syna Honzy - osudy o tolik obyčejnější než osudy v jiných časosběrech Heleny Třeštíkové... A právě na nich režisérka dokazuje svůj talent vyprávět příběhy každého z nás s obrovskou poutavostí, pochopením a atmosférou, že se málokterý divák v sále bude nudit. Ukazuje, že svět kteréhokoliv člověka má obrovské kouzlo a při správném podání tisíce zajímavostí. A pak ten božský Kája, populární, úžasný a nezapomenutelný v každém okamžiku, každé společenské, politické i osobní situaci! ;-) (01.08.2012)

Jednoznačně největším problémem Soukromého vesmíru je jeho délka, zkratkovitost, kdy se X let života jedné rodiny shrnulo do cca hodiny a půl, přičemž toho v něm (divákovi) dost chybí. Naopak ty historické/politické události tam spíš přebývají, a to „nenápadné“ káravé poukazování na Gotta jako člověka, jehož hvězda září za každého režimu, mi přišlo úplně mimo (resp. ať se tomuhle tématu klidně někdo věnuje, ale v jiném dokumentu). A postupně stále větší zaměřování se na syna Honzu na úkor zbytku rodiny mi taky nepřišlo jako úplně nejšťastnější řešení (a že by mě bavilo se koukat na nevybouřeného, nevyrovnaného a nevychovaného spratka, který pořád nesouvisle mele něco o svobodě, to by se úplně říct nedalo). Jinak nápad s těmi deníky je fajn, ale víc než 3* si tenhle dokument nezaslouží. „Jana to nějak dlouho nedostala…“ (02.03.2013)

Časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové mě vždycky zaujaly, proto jsem se těšil i na televizní premiéru jejího posledního počinu, a to Soukromého vesmíru. Bohužel dostavilo se zklamání. Manželské etudy, Katka, René, ti nepostrádali spád, děj a poselství. To vše mi však zde chybělo. Docela obyčejný příběh rodiny by nemusel být až tak obyčejný, dokonce s prominutím nudný, kdyby autoři více akcentovali zajímavé a důležité okamžiky v životě této rodiny. Bohužel ty se ztrácely v banalitách všedního dne a výsledek je to tak velmi rozpačitý. (08.10.2012)

Skvělé. Líbí se mi, jak Helena Třeštíková propojila soukromé životy jedné rodiny a společenské události, které měnily tvář Československa a posléze Česka. Hlavní slovo má zejména otec, hlava rodiny, který všechno zaznamenává na fotografiích, na kameře a hlavně v deníku. No jo, jenže jedna rodina, to není jen Honza. Chyběly mi sondy do života Evy a Anny, obou dcer. Chápu, život Honzy, který žije v atraktivním Španělsku a hulí už snad deset let trávu, je asi mnohem zajímavější a pro Helenu Třeštíkovou zřejmě typičtější, ale mě zaujaly právě ty dokumenty, ve kterých se (zdánlivě!) nic moc neděje. Mám už dost všech těch fěťaček a věčných lhářů a huličů. Chtěla bych zase něco civilnějšího a la Manželské etudy. (07.10.2012)

Postavit dokument na deníku, který si téměř v holých větách zapisoval hrdý otec, a to s důrazem na výšku, váhu a růst zubů, mi nepřišlo nikterak divácky atraktivní. Plynulost příběhu narušovaly až několikaleté díry, kdy se asi nenatočilo vůbec nic (?) Autorka měla zřejmě místy jiné starosti. To celé doplněno kusými záběry, které nejen že leckdy nezobrazovaly žádné zajímavé okamžiky, ale mnohé bylo ústně popsáno dost povrchně. (27.03.2013)