Stendhalův syndrom

Je sice pravda, že La Sindrome di Stendhal nedosahuje (excelentních) kvalit, které měly filmy z Argentova vrcholného období (tedy mezi lety 1975 - 1990, od Tmavě červené po Dvě ďábelské oči), směle se však vyrovná "Zvířecí trilogii" s níž italský mistr napětí a atmosféry na počátku 70. let vstoupil do světa gialla. Ostatně třeba způsob zpracování motivu změny genderové identity tento snímek pojí s Čtyřmi mouchami na šedém sametu (1971), byť jde samozřejmě o problematiku, jíž se Argento věnoval ve většině svých děl (což platí i pro leitmotiv Stendhalova syndromu, tedy zkoumání znepokojivé moci umění). Jen je trochu škoda, že své největší trumfy film vyloží hned v úvodní půlhodině (při scénách návštěvy galerie, prostoupení obrazem či probuzení v autě jsem si říkal, že tohle bude další Argentův majstrštyk), přičemž později jeho zajímavost lehce poklesne a režisér divákům dokonce spíš napovídá místo toho, aby se je snažil zmást - například sekvence vraždy ve skladišti, která je nasnímaná z hlediska vraha, ačkoli jeho identitu a podobu již diváci znají, prozrazuje, že odhalený zabiják nejspíš bude mít tajuplného "kolegu". Ještě se dá vznést stížnost k několika digitálním efektům předpotopní úrovně, ale to už je opravdu docela malá vada na vcelku velké kráse. (22.04.2013)

Pod taktovkou legendárního hororového "mága" Daria Argenta zde ztvárňuje jeho půvabná dcerka policistku trpící dost "nepříjemným" duševním onemocněním a Thomas Kretschmann zase psychopatického sériového vraha a ještě ke všemu mluví italsky:) On pronásleduje ji, ona zase jeho, a ji pronásledují umělecká díla, která v ní vyvolávají velmi živé halucinace. A ke všemu se také připojuje, s genialitou a grácií sobě vlastní, Ennio Morricone, a za doprovodu svého jedinečného hudebního umu navozuje ty patřičné dojmy a emoce. (03.06.2013)

Argento začal koketovat se CGI efekty a nedopadlo to vůbec špatně. Pustil se do toho velmi citlivě a použil je opravdu jen tam, kde se hodily. To jen tak na okraj, on totiž tento fakt není vůbec podstatný, hovoříme-li o tomto filmu. Podstatné je, že Argento nezapomněl nic ze svého umu ani po šestadvaceti letech od svého debutu. Je to prostě pan režisér a stále má svůj charakteristický rukopis. I tento kousek disponuje úžasnou prací s kamerou, skvělou hudbou, specifickou atmosférou, propracovaným scénářem, napínavým dějem a samozřejmě také i slušnou porcí goru, i když oproti jeho jiným filmům ho zde zase tolik není. Vnadná kráska Asia Argento je v hlavní roli zcela dominantní a předvádí své sólové galapředstavení. Argento ani nemusí hledat jiné krásné a kvalitní herečky do svých filmů, když tu nejpovolanější má doma přímo pod nosem. Navíc ji vůbec nešetří a nechová se k ní zrovna jako hodný a milující otec. Psychicky ji totálně rozloží, ponoří ji do bizarních halucinací (v jedné z nich se třeba líbá s dosti podivnou rybou), nechá ji ostříhat si své dlouhé kadeře anebo se kompletně od hlavy až k patě pomalovat temperovými barvami. A kdyby to náhodou nestačilo, tak ji nechá ještě dvakrát znásilnit jedním blonďatým slizounem (skvělý Thomas Kretschmann) a ještě ty scény pořádně natáhne a zintenzivní – přece nebude své dceři zkracovat její utrpení. Ale tak už to holt chodí, když jste dcerou filmového génia, který se v umění neštítí ničeho a je naprosto oddán svému řemeslu – a navíc je tak trochu magor. Už jsem si myslel, že s přehledem napařím plný počet hvězdiček, ale filmu trochu ubližuje utahanější druhá polovina a možná malinko předvídatelné rozuzlení. Ale jinak naprostá spokojenost. Dario Argento rules! (20.05.2018)

Argento tady rozehrává takový mysteriózní psycho, který mě ale moc nebavilo. Možná to bylo tim, že se na to koukal mírně přerušovaně, nevim, ale i tak se nejedná o nic zrovna hororově záživnýho, v podstatě opět další Argentův hororovej krimi kousek, kterej ale po většinu doby nemá fakt moc co říct a závěrečná pointa ja bohužel až moc jasná a prokouknutelná. Škoda, Argento umí líp a určitě by neuškodilo pár gore efektů, tady se to obešlo prakticky bez nich, když pominu jednu scénu s vypíchnutým okem. (28.06.2008)

Asia je síce krásna (a to, že ju jej otec obsadil do takejto role minimálne podivné), autorské vyčerpanie Argenta tu cítiť ešte výraznejšie než v druhej polovici osemdesiatych rokov. Z jeho špecifického vizuálneho štýlu sú tu len zbytky až stopové prvky (často zabité samoúčelnými digitálnymi efektmi) a ostáva len triviálny thriller bez čohokoľvek výnimočného. (18.09.2016)