RUSSELL

Ze začátku to zdánlivě směřuje k nějaké epické historické řežbě, ale poněkud překvapivě se to posune do jiných kolejí – film se po rozestavení figurek na hrací ploše stane doslova komorní záležitostí, ve které se nejzásadnější část stopáže odehraje během jednoho večera/noci v jedné chalupě a přilehlém okolí. Konverzační dynamikou to připomene vrcholnou hospodskou scénu z Inglourious Basterds, která se skvěle vyvíjí, několikrát příjemně překvapí a doputuje do silné tečky. Jakožto velký laik polské historie této doby jsem samozřejmě neznal dané historické postavy, takže mě samotný závěr ve výsledku dost překvapil, ale rozhodně má palec nahoru. Současná polská kinematografie drží prst na tepu dobu a teď dokázala, že umí zplodit i moderně pojatou exkurzi do své historie a udělat z ní strhující film, který možná nebude historicky přesný, ale bezpochyby zaujme a dost možná i podnítí chuť si o daném období něco nastudovat.

Já na ty „drákuloviny“ docela jsem, ale tohle mi krutě nesedlo. Radio Silence do značné míry předělali své výborné Ready or Not, ale podobná formulka, akorát s otravnějšími postavami a upíří tématikou, jim už tak dobře nefunguje. Abigail je vyčpělá debilita, kterou z marastu nevytáhl ani výborný Dan Stevens. Bettinelli-Olpin s Gillettem se budou muset se svým dalším projektem hodně blýsknout, aby tuhle bídu odčinili.

In a Violent Nature nesedne každému a dokážu si barvitě představit, jak u toho spousta lidí doslova umírá nudou (a z velké části to možná budou ti nejpravověrnější slasher fans), avšak na mě to mělo opačný efekt. Hned od úvodního zmrtvýchvstání jsem byl přikován k obrazovce a skoro až hypnotizován každým záběrem. Vychutnával jsem si toulky ontarijskou krajinou a byl v neustálé tenzi, co se bude dít dál, i když jsem měl jasnou představu. Každá jednotlivá vražda je pamětihodná a svým provedením unikátní, ale nejvíc mě do kolen dostal ten yoga mord – z toho mi málem upadla čelist. Chris Nash možná pařil „Friday the 13th: The Game“ za Jasona a pak se to rozhodl převést do filmové podoby, která vzdává hold slasherům se všemi jeho klady a zápory, ale zároveň na celý žánr nahlíží z úplně jiné perspektivy a převrací ho na hlavu – a to v takovém formálním pojetí, jaké jsme tu ještě neměli. Nash navíc v poslední patnáctiminutovce už tak diversifikované publikum ještě víc rozštěpí, ale právě ta rozpačitá koncovka mi nejvíc vrtá v hlavě a ve výsledku ještě umocňuje už tak vysoce cinefilní zážitek, jaký mi In a Violent Nature přineslo.

Po první festivalové projekci jsem byl z filmu dost v rozpacích, a i když mi druhé zhlédnutí o půl roku později leccos vyjasnilo, stále jsem trochu na vážkách, co si o počinu bratří Cairnesových myslet. Mám problém s nedotažeností stanoveného konceptu found footage v podobě původního vysílání s prostřihy do té doby nezveřejněných záběrů ze zákulisního dění, které ten koncept rozbíjí nejvíc. Late Night with the Devil si bere hodně z legendárního britského TV filmu Ghostwatch, který však svůj koncept dotáhl k dokonalosti a ční na špici tohoto marginálního subžánru. Nicméně všechny problémy a rušivé elementy sice zanechávají určitou pachuť, ale ve výsledku nedokáží přebít silné stránky filmu, díky kterým mile rád přimhouřím obě oči a dám palec nahoru. David Dastmalchian zde podává svůj životní výkon a myslím si, že za tuhle roli musí být obrovsky vděčný, protože tolik prostoru předvést své herecké schopnosti doposud ve své kariéře nedostal. Skvěle fungují i všechny vedlejší postavy, ačkoliv jde v několika případech o karikatury, které spíš podkopávají stanovený koncept, ale takového Carmichaela Haiga (výborný Ian Bliss) si nejde nezamilovat. Late Night with the Devil si určitě v budoucnu rád pustím znovu – jde totiž o neotřelý přírůstek do žánrové kinematografie, který jsem pro jeho vrcholnou zábavnost, úderný temporytmus a stylové retro pojetí přijal i se všemi neduhy.

Stále se nemůžu rozhodnout, zda jde o zdařilou adaptaci Lovecrafta nebo spíš o povedenou poctu Stuartu Gordonovi a jeho Lovecrafťárnám, ale rozhodně mám jasno v tom, že je Suitable Flesh hororová laskomina, která se přesně trefila do mé chuti. Trošku mi vadila místy nekonzistentní kamera, kdy některé scény působily skoro až televizně, ale to jsem ochotný překousnout, protože jinak jsem se královsky bavil a tyto neduhy nedostaly prostor, aby mě při sledování výrazněji rušily. Film osciluje mezi démonickým hororem, erotickým thrillerem a černou komedií a do toho zvládá hezky sázet easter eggs na širší Lovecraft univerzum. Jasným tahounem je výborná Heather Graham, která už dlouho neměla takhle výraznou roli, ve které by dostala tolik prostoru vydat ze sebe maximum.

Toxiemu to mainstreamovější pojetí prostě nesluší a ztrácí tím značnou část svého kouzla a podstaty. V konečném výsledku dopadl jako taková bipolární edgy „komiksovka“ rozkročená mezi dvěma světy – širší publikum nad tím ohrne nos a Troma fans zůstanou neukojeni. Signifikantnímu násilí chybí nespoutaná hravost původního filmu – nový Toxic Avenger několik nápaditých mordů dodá, ale značnou část omezí na pouhé máchnutí mopem s výbuchem krve. Doufal jsem, že to bude víc utržené z řetězu s našlapanějším tempem, ale ten punkový přístup tu prostě není a je to znát. Žádný průser se nekoná, ale čekal jsem větší nářez.

Humanist Vampire Seeking Consenting Suicidal Person na první dobrou upoutá svým skoro až watchbaitovým názvem. Film samotný kombinuje poetiku Let the Right One In, estetiku What We Do in the Shadows a existenciálnost Only Lovers Left Alive, avšak sám o sobě nepřináší nic moc výrazně ojedinělého a dopadl jako proceděný odvar svých tematických předchůdců. Vyloženě špatný film to není, ale asi jsem se už těchto upířin přejedl a tenhle vývar mě prostě nebavil. Zaujala mě akorát Sara Montpetit v roli Sashy – typově mi připomínala mladou Winonu Ryder –, ale to je tak vše.

Maria the Porn Terminator! Feministická robotka osnuje plán na nastolení matriarchátu a začíná tím, že brutálním způsobem kosí organizovaný gang nekrofilních úchyláků. Čistokrevný výplachový brak z Argentiny, který jsem si určitým zvráceným způsobem užil, ale nikomu příčetnému se špetkou filmového vkusu bych ho rozhodně nedoporučil. Vrcholným momentem filmu je ufiknutí penisu, které svou vizualitou připomene, a v jistých ohledech překoná, legendární scénu z původního I Spit on Your Grave (zasvěcenci vědí).

Uf... to vám byla panečku intenzivní podívaná. Takhle jsem se v sedačce už dlouho nekroutil. Vermines je instantní klasika, kterou okamžitě stavím na absolutní vrchol subžánru pavoučího hororu hned po bok nesmrtelné klasiky Arachnofobie. Tvůrcům se povedlo namíchat ideální mix praktických efektů, CGI a živých pavouků, který v tomto podání skvěle fungoval. Pokud máte extrémní fobii z pavouků, tak vás film rozhodně nenechá v klidu a doručí vám doslova fyzický zážitek. Že něco takového přijde zrovna z Francie jsem opravdu nečekal, a už tuplem ne, že s něčím takovým přijde debutant. Od Vanička čekám do budoucna velké věci.

Poměrně neotřelý pohled na posedlost démonem, která je zde vyobrazena jako nějaká morová rána, před kterou lze jen těžko uniknout – obzvlášť když nedodržujete 7 pravidel, jak číhajícímu zlu čelit. When Evil Lurks je nadupaná hororová jízda plná zoufalství a beznaděje, ve které se hrůzné věci dějí naprosto všem (včetně dětí) – nutno podotknout, že ústřední postavy dělají svými činy a rozhodnutími vše proto, aby to s nimi nedopadlo dobře. Film je prodchnut děsivými výjevy, které jsou místy okořeněny působivě nechutnými momenty, které z mysli jen tak nevyženete. Zejména scéna z úvodu, kdy se převáží prohnilý a morbidně obézní Uriel, je opravdu nechutná a hodně čvachtavá. Demián Rugna dokázal před lety vzbudit povyk se svým Aterrados, kterým si řekl o mou pozornost. S When Evil Lurks se v mých očích již plně etabloval jako svérázný hororový tvůrce současnosti, kterého je třeba bedlivě sledovat. Doufám, že ve své nekompromisní hororové štaci bude i nadále zdárně pokračovat.