Ať žije nebožtík

Taková jednoduchá, lehce stupidní prvorepubliková komedie s Hugo Haasem, který je mi jako herec celkem sympatický. Aspoň podle toho, co jsem si o něm zatím četl a také tím, že není žádný hezoun, zato má charisma. Zde hraje hlavního hrdinu Petra Suka, který nic nedělá, jen pije, flámuje a hraje karty. Jednoho dne odnese jeho sluha Baltazar do nemocnice rentgenové snímky jeho páteře. Dojde však k záměně, protože jejich skutečný majitel, čekající číslo 16, si odběhne pryč, a tak je Baltazar informován, že jeho pán má 24 hodin života. Petr Suk tak nad ničím neváhá, vyrazí na flám do baru, kde zazpívá pěknou písničku o tom, že už ho to stejně nebaví, a pak skončí na záchytce a v nemocnici. Těsně před smrtí je mu nabídnut sňatek s neznámou dívkou, která se shodou okolností stará o Petrova bohatého strýčka Petra Kornela. Další den se ovšem zjistí, že Petr neumírá, ale jeho strýc je na něj pěkně naštvaný. Petr navštíví s Baltazarem svého strýce, a zamiluje se do jeho pečovatelky Alice Machové. A zábava může začít, strýček je naštvaný a nahání nezbedného synovce, Petr je zamilovaný a chce se nechat rozvést s neznámou dívkou, a také nechat se prohlásit opět za "živého". Nebylo to špatné, párkrát jsem se zasmál, druhá polovina byla celkem napínavá a Haasovy písničky se mi líbily svou lehkou neuspořádaností a spontánností. (22.05.2023)

Staré komedie jsou kolikrát vtipnější než ty novější. Toto je zářný příklad. Dovolte mi, abych to poupravil - ony jsou stejně vtipné jako ty dnešní, ale to je spíš dáno tím, že jsou plné zábavných dialogů, semtam písničky, vypointovaných situací a občas i nějakého toho roztomile nostalgického zpracování. Ale to vem čert, až se někdo bude dívat na současné komedie za pár desítek let, bude se buď smát přežitým trendům anebo bude nechápavě koukat, z čeho si to vlastně tehdy dělali srandu aneb přemíra popkulturních referencí je fajn, ovšem pokud referencovaný materiál zanikne z povědomí, ztrácí se i pointa vtipu. A to je pravý opak nebožtíka - příběh, který by se s hodně přivřenými oky mohl stát i dnes a proto má tento film 82% i když je skoro tak starý jako moje babička. (26.11.2011)

Nepiju, ani karty nehraju a kokain skoro taky ani neberu! Hugo Hass je komik ja svině. Když střídal převleky, tak jsem se fakt smál, a že je to místy trapné, to je mi úplně jedno. Fakt povedená komedie a vezmu-li, že je to sranda i po osmdesáti letech, tak musím dát aspoň ty 4*. Tyhle komedie jsou často přeceňované a já fakt nejsem fanda těhle filmů, ale tady jsem se fakt bavil a Adina byla fakt klátitelná, děvka jedna kolaborantská, špinavá (08.05.2012)

Blízké přátelství, které pojilo Martina "Maca" Friče a Hugo Haase se výrazným způsobem vepsalo také do dějin českého filmu. Oba muže spojoval především smysl pro humor. V Haasově případě to byl humor ironický, sarkastický a v lecčems nekonvenční, u Friče zase převládala touha sdílet smích společně s ostatními, tedy jak se členy filmařského štábu, tak samozřejmě s diváky. Jejich autorské filmy patřily ve své době k opravdovým trhákům a mimo svou zábavnou formu vykazovaly i nezpochybnitelný umělecký přesah spoluutvářený právě Haasovým nevšedním hereckým projevem a Fričovou invenční supervizí upozorňující na rodící se fenomén. Ať žije nebožtík překypuje nadhledem, vtipem a okázalou ironií, kterou nešetří ani v okamžicích přísně vážných. Haas si doslova libuje v roli nenapravitelného flamendra, v mnohém připomínající hercovu skutečnou bohémskou povahu – galerie typicky "haasovských" bonmotů je odzbrojující a výborně vystihuje nejen dynamiku doby, ale především elegantním způsobem shazuje prvorepublikové elitářství, byť Haas v roli příslušníka tzv. zlaté mládeže není nesympatický, ale naopak. Na vrcholu hereckého obsazení se jako fondánový bonbonek zaskvěla Adina Mandlová, která se po skromném úvodu mohla v druhé polovině inteligentní filmové veselohry převléknout do přepychových modelů Ulli Rosenbauma. Byl to ten pravý kontrapunkt, který rozhodl o další hvězdné záři vycházející filmové hvězdy. Přehlédnout nelze ani vynikajícího Václava Trégla oděného v tradičním kostýmu věrného sluhy, Hašlera v jeho "nehašlerovské" podobě a neodolatelného Šlégla ve výborné scéně se šampaňským. Film nabyl na popularitě nejen u nás, ale také ve Spojených státech, kde sklidil femomenální úspěch, částečně zásluhou Jana Šímy, dnes neprávem pozapomenutého dirigenta a hudebního skladatele, který poněkud bláznivou taškařici opatřil moderními jazzovými melodiemi. Zářivá perla zlatého barrandovského věku, jejíž oslňující lesk nevymizel ani po více jak sedmdesáti letech. Tak kolik to dělá? Tři tisíce devět set. To je do pěti tisíc jedenáct set. Neračte mít těch jedenáct set? To by se mě moc hodilo. – Prosím. – Výborně! A v příštím tahu hrajete s sebou už s pěti tisíci. (03.10.2008)

Naprosto dokonalá komedie mistrů svého oboru Maca Friče a Huga Haase. Po poměrně dlouhém srovnávání docházím k závěru, že se jedná (o asi) nejlepší Haasův film. Božský ironik, tentokrát skutečně perlí (vypisování úspěšných scének je zavádějící, protože se tento soupis ztotožňuje s celkovou délkou filmu), ale přesto aspoň politý flamendr, věřitelská loterie, Číňan a golf, rozvodové řízení u advokáta, milostné vyznání pod okny svého strýce. Ironie je zde opravdu použita měrou vrchovatou. - Scéna ve vybíleném bytě: "Máš to tu pěkně zařízené." - "No prosím, to ještě není celé, tady někde v těch místech bude takový malý obrázek." - Adina Mandlová o další film půvabnější, z nepřeberné galerie sluhů Václava Trégla zaostává Baltazar Souček jen o málo za Václavem z Anduly, co vyhrála. Karel Hašler v dobré komediální roli, která sice jen přihrává, ale je o poznání lepší než vlastenecky patetičtí a sentimentální písničkáři a králové ulice. Výraznou složkou filmu je i hudební doprovod, zvláště zrychlená verze písně "Mě to tady nebaví", a zatímco v Mazlíčkovi nebylo Haasovi "do zpěvu", zde si zazpívá hned dvakrát s výbornými texty. Ještě bych rád připomněl scénu, ve které se Haas maskuje za čalouníka, mluví hlasem přítele Jaroslava Vojty, ale připomíná někoho docela jiného. Tehdy nejznámějšího evropského čalouníka nádherně karikuje odlepeným knírkem, ze kterého zbylo pouze trochu chmýří pod nosem. Velmi rád bych oživil barrandovský ateliér roku 1935 a požádal tvůrce, kteří se tam tenkrát shromáždili, jestli by nemohli během čtrnácti dnů natočit ještě jeden podobný film. (26.01.2004)