Barbora Hlavsová

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek. (17.01.2011)

Jádrem snímku je střet maloměsta s venkovem a klidně bych se i nebál tvrdit, že se Frič v době protektorátu snažil latentně poukázat na nezdolnost národní povahy. Postavy řeší hrdost, dobrou pověst nebo poctivou práci a tehdejší publikum se tak mohlo s poklidem a v nejisté době, alespoň částečně ujistit o houževnatosti svého vlastního národa. (28.11.2014)

Tento protektorátny film vyvolal u mňa iba trpké pousmiatie. Je to už druhý český film z porovnateľnej doby, v ktorom defraudant (mankár) spácha samovraždu. To je niečo, čomu dnešní mladí diváci určite nebudú veriť. Dnes namiesto samovraždy, splatenia dlžnej čiastky a očistenia mena príbuzenstva sa vykrikuje o prezumpcii neviny, angažujú sa advokáti, ktorí fungujú ako spolupáchatelia, aktivujú sa vplyvné známosti a keďže sieť ekonomických delikventov je husto prepletená, vinník väčšinou vyviazne bez trestu lebo "trestný čin sa nestal" prípadne so symbolickým "no, no, no!" A show pokračuje ďalej. Terézia Brzková nesklame v žiadnom filme. (29.06.2022)

V tomto filmu jsem si již z dřívějška pamatoval mladého Hrušínského coby nadějným klavíristou, kterému se po tragické události v rodině ze dne na den změní celý jeho život. Silné je určitě místo, když dotyčný hraje na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Filmu jinak samozřejmě vévodí Terezie Brzková coby hrdá to žena Barbora Hlavsová. Ve své typické roli dobrosrdečného člověka ale jitsě zaujme i Jindřich Plachta. Souhlasím s některými hlasy, že poněkud zvláštní je volba Jiřiny Štěpničkové jako Boříkovy matky. Věkový rozdíl (pouhých 12 let) mezi ní a Hrušínským se filmařům nepodařilo nikterak opticky zvětšit, aby některé scény (když třeba matka líbá svého syna na rty) nepůsobili divně, jakoby oba nebyli matka a syn, ale milenci. Jde ale o jedinou drobnou výtku. Jinak v tomto Fričově filmu vynikne skvělá kamera a hudba, kde vedle Jaroslava Křičky zazní přímo i mistr Dvořák. PS: Jak jsem se dozvěděl z dopisu mého dědečka, na tomto filmu byl s moji babičkou v roce 1943 v kině Horní Cerekvi, když spolu začali chodit. Psal ji, že jde o hezký film, což po jeho opětovném zhlédnutí, mohu jenom potvrdit. (18.04.2021)

Zestárlo to, ale v době heydrichiády to muselo na lidi působit silně. Zvláště v momentech, kdy Rudolf Hrušínský brnká na piano v baru nebo na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Mimochodem, když Jindřich Plachta diriguje venkovskou dětskou kapelu, tak v tý bílý čepici vypadá zdálky jako Masaryk. Spíš to ale bylo kouzlo nechtěného, nemyslím si, že by tvůrci šli do takovýho okatýho rizika. (12.07.2012)