Je to jen konec světa

Veľmi pekná kamera, francúzska herecká smotánka (ktorá sa jaksepatří snaží) a miestami zaujímavá atmoška či hudba. Ale zároveň otravne ambivalentná a pozérska volovina. Sledovať hodinu a pol jednu kvalitne dysfunkčnú rodinu, o ktorej sa nič konkrétne nedozvieme a jedného mlčanlivého týpka, ktorý hádže precítené pohľady a nevie zo seba vyžmýkať jednu vetu....no čo ja viem. Každopádne pozerateľné to bolo a fakt, že Dolan má len 27 rokov u mňa prihadzuje jednu hviezdičku. V takom mladom veku sa totiž experimentovať má, pričom spôsob akým drží film v rukách ukazuje, že chalan je veľmi šikovný. Uvidíme s čím príde nabudúce. (17.09.2016)

Dolan do toho šlape od prvních minut. Doprovodná hudba jak z nějakého epického historického velkofilmu, záběry složené téměř výhradně z detailů, takže divák je od začátku do konce bez nároku na oddech. Někdy tak kolem 20. minuty jsem začal cítit vlezlou potřebu začít brečet a tím se alespoň trochu zbavit toho šíleně nepříjemného tlaku a úzkosti, která celý tenhle film obestírá. Bez debat jde o ukřičenou a ubrečenou, značně vyhrocenou podívanou, která asi bude kdekoho štvát. Já jsem ale podlehl hned na začátku a tak jsem si to celé až neskutečně prožil a na konci zůstal odkopnutý, smutný a vděčný za filmový zážitek. 9/10 (30.11.2016)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)

Není to příjemné pokoukání, místy natolik vyhrocené a natolik trefné na charaktery až to hraje ve vyhrocených situacích na nervy. A vyhrocený je celý film. Drsný, bolestivý film. S krutostí života, kterou někdy vytváří okolnosti, někdy lidé a někdy lidé neschopni je překonat, nebo se přes ně přenést. S netradiční kamerou snímající výhradně tváře herců, s komorní atmosférou a divadelními postupy. A závěrem, který vás emočně rozcupuje. Nebudete odcházet z kina, od televizorů s příjemným pocitem, ale emočně rozhození, smutní. Neskutečná emoční síla a řada záběrů, které si budete pamatovat, to vše se ve vás bude promítat ještě několik dní a vybavíte si je i zpětně. Skvělý Gaspard Ulliel a skvělá Lea Seydoux. 95% (Viděno v rámci 19. Festivalu francouzského filmu) (20.12.2016)

Uznávám, že hodnocení tohoto filmu pěti hvězdama je hodně subjektivní, protože takových extra kvalit asi nedosahuje, ale kombinace stříbrného plátna a aktuální nálady mi z filmu udělala až psychedelický zážitek. Skoro sto minut mi uteklo jako půl hodina. Film mě spolkl v první minutě a vyplivl v poslední a nenechal na mě řasu suchou. Příběh jako takový je hodně mdlý, vše vynáší do nebes "nervózní a skotačivá" a kamera a jakýsi podivný střih, který dělá z rodinného plkacího dramatu zážitek téměř scifi... (14.12.2016)