Je to jen konec světa

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)

Převedení divadelní hry na velké plátno bývá často ošemetné a vymstilo se to i Dolanovi. Film je veskrze konverzační, ale dialogy jsou často vyprázdněné. Režie je jako vždy výjimečně autorská a bezchybná, v postavách se dá poměrně dobře vyznat a technická stránka filmu je očekávatelně kvalitní. Přesto tomu něco chybí. Hudba tentokrát nehraje zdaleka takou roli jako ve starších Dolanových filmech a je to škoda. Hudba Gabriela Yareda je nezajímavá a šablonovitá, o to více si může divák užít pověstné klipové sekvence: první je zajímavá hlavně použitím známého europopu od O-zone, který hraje prvně diegeticky, aby se zvukově přelil do nádherně atmosférického flasbacku. Druhé ohlédnutí do minulosti je ještě intenzivnější - tohle Dolan jednoznačně umí a měl by se toho držet. Víc romantickou a přitom erotičnem sálající scénu jsem dlouho neviděl. (16.11.2016)

Konverzační drama Xaviera Dolana v sobě nezapře své divadelní kořeny. Dolan je podtrhl suverénní režií s důrazem na exhaltovaný herecký projev a výrazně citově zjitřené dialogy. A svůj záměr zvládl mistrovsky, stejně jako herci, kteří v náročných partech excelují (Cassel, Cotillard, Seydoux...). Rovněž technicky je snímek perfektní, vyzdvihl bych zejména kameru a střih. Téma filmu a jeho rozvedení ve scénáři mě ovšem vůbec neoslovilo a celé drama na mě působilo dojmem dokonalé, ale prázdné režisérské a herecké onanie ve stylu: "tohle všechno my dokážeme". Divadelní prkna tomuto dílu musí svědčit neskonale lépe. Tři hvězdičky. (02.07.2016)

Není to příjemné pokoukání, místy natolik vyhrocené a natolik trefné na charaktery až to hraje ve vyhrocených situacích na nervy. A vyhrocený je celý film. Drsný, bolestivý film. S krutostí života, kterou někdy vytváří okolnosti, někdy lidé a někdy lidé neschopni je překonat, nebo se přes ně přenést. S netradiční kamerou snímající výhradně tváře herců, s komorní atmosférou a divadelními postupy. A závěrem, který vás emočně rozcupuje. Nebudete odcházet z kina, od televizorů s příjemným pocitem, ale emočně rozhození, smutní. Neskutečná emoční síla a řada záběrů, které si budete pamatovat, to vše se ve vás bude promítat ještě několik dní a vybavíte si je i zpětně. Skvělý Gaspard Ulliel a skvělá Lea Seydoux. 95% (Viděno v rámci 19. Festivalu francouzského filmu) (20.12.2016)

"Asi tu nezůstanu, až jim to řeknu." Ačkoliv toto rozhádané rodinné drama hodnotím svými čtyřmi hvězdami, přikláním se spíš k autorům zdejších komentářů, které si tento snímek moc nezískal. Protože jsem ho však viděl až po přečtení zdejších komentářů, tak mě ani nezklamal. Musím totiž ocenit ten poměrně hravý způsob, jakým pan režisér při jízdě taxíkem s pomocí záběrů dvou růžových balónků a páru růžových plameňáků nastínil, že hlavní hrdina nebude jen metrosexuální, ale též homosexuální. Dalším kladem totoho filmu ovšem je i dlouhý pohled do hlubokých očí empatické Marion Corillardové či prasečích očí despotického Vincenta Cassela. Avšak pochválit můžu také hudbu, přestože rozhodně nepatřím mezi příznivce skladby "Dragostea Din Tei", od moldavského hudebního tria O-Zone. Závěr snímku pak přímo korunuje mystické oživení kukaččího mláděte z kukaček, které očividně symbolizuje pocity hlavního hrdiny. Tato rodinná sešlost tak divákovi nabízí především celkem příjemný audiovizuální zážitek, aby mu jej v zápětí znepříjemnila svým nepříjemným průběhem. (26.12.2016)