Hej-rup!

Komika dua V+W, Fričova režisérská bravura, „cinefilské“ citace apod., to všechno je na jedničku a netřeba k tomu nic dodávat. Pohádková ideologie o zlých kapitalistech a hodných dělnících v neředěné, i když tu a tam humorně odlehčené podobě z doby zdejší první a zatím jediné pořádné hospodářské krize na jednu stranu výrazně kazí celkový dojem, na druhou stranu – bylo to poslední všeobecně rozšířené „náboženství“, které tenhle národ měl a které na kratičký čas, než ukázalo zuby, přimělo lidi upnout se k něčemu vyššímu než k jejich osobnímu blahu a přineslo s sebou novou poetiku a nové vidění světa (tenhle paradox – že komunismus, navzdory své zrůdné naivitě a neoddělitelné totalitní podstatě, byl v raném stadiu nositelem pozitivních změn a svěžího pohledu na věci – jsem si poprvé uvědomil na předloňské Teigeho typografické výstavě v Brně a nad filmy V+W se mi vzpomínky na tu výstavu často vynořují; v jejich obrazovém pojetí je cosi, co Teigeho práce hodně připomíná). V dnešní takzvané hospodářské krizi, mnohem milosrdnější, než byla ta Velká, nám na rozdíl od jiných bohabojnějších národů taková sdílená vyšší idea citelně chybí (říkám jako neznaboh z rodinné tradice i vlastního přesvědčení) a u tohohle filmu s jeho nakažlivým kolektivním optimismem si to člověk uvědomí zvlášť silně. — Dá se myslím se značnou jistotou tvrdit, že i přes komickou nadsázku je Hej-rup! mnohem pravdivější sondou do života různých sociálních vrstev ve 30. letech minulého století než většina ostatních „filmů pro pamětníky“ z té doby, a je to nesmírně zajímavá podívaná. Možná i jeden z důvodů, proč zrovna tenhle film odmítá zestárnout. — Mrzí očividné minimum péče věnované přípravě DVD – opravdu nešlo zrekonstruovat úplnější verzi s menším množstvím výpadků, dát si trochu práce s odšuměním a hlasitostním vyrovnáním zvukové stopy, nebo aspoň na konci nechat muziku dohrát a nezatahovat ji surově hned po zatmění obrazu, což je předpokládám následek bezmyšlenkovitého překlopení z kopie určené pro televizní vysílání, kde je každá vteřina drahá? Jistě, taková péče něco stojí, ale zrovna tenhle film by si ji myslím zasloužil a byl by to přínos trochu jiné kategorie než líbivá papírová krabička, jejíž design a výroba určitě taky něco stály. No, co už včíl. (22.02.2011)

Naivne ľavicový príbeh reflektujúci obdobie veľkej hospodárskej krízy by bol už dávno zabudnutý, ak by medzi jeho tvorcami nefigurovali mená Frič, Voskovec a Werich. Iba vďaka nim vznikol divácky príťažlivý film, ktorý už dnešnú generáciu asi neosloví, ale má svoje miesto nielen v chudobnej filmografii Voskovca a Wericha, ale aj v domácej medzivojnovej kinematografii. (14.03.2012)

Sám Jan Werich kdysi v rozhovoru uvedl, že se jim (Voskovec + Werich) vlastně žádný film úplně nepovedl. Udělat (dobrý) film byl jejich sen a vždycky tomu něco chybělo. S tím lze souhlasit také u filmu Hej-rup! Není úplně špatný a několik scének je skvělých, ale nebýt dvojice V+W, šlo by o těžký podprůměr. Jejich komika drží snímek lehce nad průměrem a kdo je má rád, film si může užít, stejně jako jsem si jej užil já. Nicméně žádná bomba to není a k oblíbeným patřit nikdy nebude. Voskovci s Werichem mnohem více sedlo divadlo. Škoda, že nikde nejsou kompletní záznamy jejich divadelních her… (28.04.2024)

Ostřílení filmaři Frič (který vystřídal Hozla - režiséra prvních dvou filmů dvojice VaW) a jeho dvorní scenárista Wasserman způsobili, že je v tomto filmu vidět kvalitativní posun oproti prvním dvěma (Pudr a benzin, peníze nebo život). Voskovec, Werich, Frič a Wasserman se spojili v jednoho scenáristu jménem Formen (v této alianci jakoby se odráželo hlavní poselství filmu, že celek je víc, než součet svých částí – což je mimochodem také podstata ruské montážní školy, kterou všichni obdivovali). A právě na scénáři je onen posun nejvíc patrný. Ostatně scénář byl hlavní slabinou předchozích dvou filmů. Poprvé se objevuje silný příběh, pečlivé načasování pointy vtipů, opakování a gradování komických situací. Změna režiséra se projevila větším využíváním možností střihu, využití paralelní montáže ke zvýšení napětí a dynamičnosti (střihová sekvence běhu akcionářů na valnou hromadu a Simonidese s Kornetem, visících na visuté rampě pro myče oken), vnitrozáběrová montáž (hlavní hrdinové jdou po ulici za zpěvu písně Ze dne na den, v záběru se objevují plakáty a novinové titulky s hlavním tématem – nezaměstnanost). Poprvé se taky objevuje společenská angažovanost, snaha reflektovat hlavní problémy doby, v tomto případě hospodářskou krizi (tento obrat se u V a W projevil už dříve v jejich divadelní tvorbě). Oběma klaunům jakoby už nestačilo dělat si s odstupem legraci, vyzdvihovat absurditu všedních věcí. Snaží se najít recept na nešvary doby, přinést svým filmem nějaké poselství. S tím souvisí další nový prvek ve tvorbě Voskovce a Wericha – patos. Ve filmu Hej rup! zatím jen jemně problýskne, v následujícím filmu však udeří plnou silou. Je ale otázka, jestli má tento nový prvek na svědomí Martin Frič nebo stále vážnější společenská situace. Pořád je ale kladen důraz na specifický humor dvojice V a W, který může díky zkušenému režisérovi a scenáristovi daleko lépe vyniknout. Nechybí tu ani tradiční reflexe samotného filmového média (například Voskovcova názorná ukázka typu filmových polibků, nebo Werichovy poznámky o načasování happyendu). (14.11.2005)

Aj Pat a Mat museli mať niekde svoje predobrazy...alebo aj o tom, že vo filmoch sa veľa bozkáva a niekedy veľmi dlho...vtip na hlasný smiech je tu jeden, tempo to má solídne, ale zostrihané na 90 minút by bolo svižnejšie a že to odráža ľavicové myšlienky svojej doby a kritizovať to, je totálne od veci. Trochu mi to pripomenulo Clairovo Nech žije sloboda!, i keď tam je dej odlišný. (02.05.2017)