Hvězda zvaná Pelyněk

Historicky překroucená fraška. Obrovský potenciál námětu rumburské vzpoury naprosto nevyužit. Ze Stanka Vodičky udělali tvůrci pacifistického blba a z třiadvacetiletého Františka Nohy, kterého hraje padesátiletý Deyl, cirkusového kverulanta. Vojáci ve filmu rozhodně nevypadají jako zbídačelí vojáci šikanovaní německými zupáky, naopak se ožírají a tráví volno v bordelu. Jak po stránce dramaturgické, tak po stránce formální průměrné, z hlediska historického až odpaduhodné. Martin Fryč byl geniální režisér, ale Hvězda zvaná pelyněk podle mého názoru nepatří k jeho nejlepším dílům. (28.10.2007)

Velmi dobrý film plný skvělých herců. Jen postava Jiřiny Bohdalové mi po celou dobu připadala tak nějak navíc stejně jako ta spousta Hašlerových písní... Rudolf Deyl. ml. hrál opět uvědomělého člověka z lidu, který by si nejraději vzal příklad z Ruska, udělal revoluci podle jejich modelu a dal zbraně i dělníkům... No co. Více než ta jeho pro mě byly stejně zajímavější postavy Radoslava Brzobohatého, Martina Růžka, Jiřího Sováka, Josefa Větrovce a Bohumila Švarce. Závěrečná půlhodina neměla nejmenší chybu a právě za ni k původně zamýšleným třem hvězdám přidávám i tu čtvrtou. (16.10.2013)

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. (19.08.2023)

Nemôžem naďalej považovať Hvězdu za nadpriemerný film, za ktorý som ho hodnotil podľa blednúcich spomienok. Nepozdáva sa mi jeho atmosféra, ani celkové vyznenie. Herecké výkony vynikajúcich hercov ho nemohli spasiť. Predtým nakrútený film Štyridsaťštyri o vzbure v Kragujevci tiež nebol bezchybný, ale určite bol uveriteľnejší. (26.05.2010)

Pitomě natočený film, zkresleně podaná historická událost ale se skvělými hereckými výkony. Rumburská vzpoura se logicky nemohla odehrát na šikanování Česti Řandy (mě šlapal komunistický feldvébl na krk a nutil mě vztyk a leh 730 dní a taky jsem se nebouřil, nemá to smysl). Čeští vojáci jsou tu podaní jako nesmírní blbové nechápající politickou situaci a fakt, že všude v evropě je válka, tzn., že marška bude (viz. Švejk). Šli do boje s vědomím, že jednou jsou stát, to je Rakousko-Uhersko již 400 let a že tam bojovat budou i když jim cíl boje byl u prdele. Bojovali tam, jako můj děda z toho důvodu, že kdyby nestříleli na Italy, Rusi nebo Francouze, zastřelí je důstojníci z vlastních řad. Šikana v kasárnách byla ještě děsivější než za komoušů, právě z důvodu strachu všech z nastávající přítomnosti na frontě a pruské tradice. Ulička byl tzv. konečný trest, nikdo nebyl vinen, všichni jen trochu ale voják byl mrtvý. Útěk z Rumburka s lidovými popěvky a odhazováním zbraní je naprosto nereálná pitomost. Každý voják porušující takto závažně zákon si přece musí být vědom, že po něm půjdou a půjdou tvrdě. No ale co chcete od komunistů, kteří točí film o 1. světové? (03.05.2010)