Hvězda zvaná Pelyněk

Příběh jednoho pluku a vzpoury v roce 1918 inspirovaný skutečnou událostí si zaslouží pozornost hlavně pro svoje vlastenectví a pozdvihnutí našeho neomaleného češství. Tento námět kdyby dnes dostalo jakékoliv zahraniční studio, vytvořilo by nervy drásající akční a citové dílo. V české produkci však byla natočena estrádní velmi jednoduchá podívaná, která však není nejhorší a řekl bych, že je zcela zbytečně dosti přehlížena. Režisér Martin Frič tu opět prokázal svůj talent pro odlehčený žánr, ale nutno uznat, že se velmi držel na uzdě a natočil snímek který má spád, silné momenty, úžasné válečné scény u kterých je škoda že jsou tak krátké, plejádu českých herců své doby a ryze české myšlenky. Zvolané přání vojína Nohy v podání Rudolfa Deyla na konci příběhu se stal takřka nadčasovým. I jeho rozhovor ve vlaku s vojínem Kovalem, kterého si zahrál Martin Růžek, vede k zamyšlení. Dramatický příběh je tedy značně uvolněný a v určitých místech reálně nepředstavitelný, ale i tak se jedná o naprosto úžasný snímek, jaký byl na toto téma v Československé kinematografii kdy natočen. (08.11.2015)

Doterajších 66 komentárov sa nevenuje veľmi tomu, čo film, okrem revolučno-rebelskej línie voči vojenským reguliam štátu ponúka. A to: vzdanie úcty a spopularizovanie mestských ľudových a proletárskych piesní. Jednou z nich sa film začína. Skupinka otrhaných a ošuntelých chlapíkov vo vlaku, vracajúcich sa z ruského vojnového zajateckého tábora si hlučne vyspevuje: "Šup-sem, šup-tam, s náma už to nevyhrajou". Naštvaní vojenskí hodnostári upätej c. a k. armády sú zo spevu a správania sa prepustených zajatcov pobúrení, znechutení a vytočení. Chcú rázne zatočiť so zabávajúcou sa partičkou. Spomenutý spievaný, nihilisticky mámvpičisistický odkaz mocným (s náma už to nevyhrajou, nám už je to fuk) blaží pri srdci. Čiže: s nimi, ako podriadenými pandrlákmi nech nepočítajú. Smelé zámery veliteľov si práve s tými, čo spoznali lesk a biedu boja, môžu akurát tak vytrieť riť. Pretože oni sa organizovaného šaškovania naďalej účastniť nemienia. Potom prichádza na scénu Bohdalka a dá pesničku o vnímaní talianskeho frontu najmä cez prizmu vnímania rozdielu medzi ohnivo-nebezpečnými talianskymi ženami a dobrosrdečnými ťuťmákovito roztomilými radodajkami českými. No a ďalšie tri, štyri piesne, pomedzi to aj nejaká trápnejšia národná. Rebeli proti moci nemajú triedne, či nebodaj boľševické uvedomenie, jednoducho chcú zdrhnúť domov. K rodine, milenke, žene, k práci. Po vyfasovaných kvéroch netúžia. Prostý apel na skončenie odvodu mužov do armády (najmä u malých národov),ako symbol nadutej zbytočnosti a budovania falošného vedomia, že zem, treba vojensky chrániť. No, netreba. Tak to je. Poznámka: Všetky výdavky na armádu do radostí života. Na prírodné amfiteátre, festivaly, tancovačky a diskotéky, spojené s počúvaním historicky odležaných piesní. Nech sa deti zabavia tým, čím sa bavili ich starí rodičia a prastarí rodičia. (06.05.2021)

Martin Frič a válečný film? Cože? Podle mě tohle spojení nejde dohromady. A také to tak zpočátku vypadalo, ale opravdu jen z počátku, protože ve druhé polovině to byl dramatický válečný film se vším všudy, který vrcholil jednou velkou popravou. Mrazivý záběr, ve kterém byly v popředí rakve, dále farář a v povzdálí odsouzenci na popravu. Impozantní scéna, kterou bych čekal třeba od Otakara Vávry, ale ne od Martina Friče. Ostatně celý tento film byl pro mě velikým překvapením. Zklamala mě jen střelba ozbrojených velitelů do neozbrojených vojáků, kteří jim šli naproti. Nikde žádná krev, padali tak, že sebou jen tak plácli na zem. Tohle bylo poznat, jak je to nahrané. [1201. hodnocení, 66. komentář, 74%] (16.11.2021)

Film velmi volně natočený podle skutečné události, kdy se v Rumburku koncem první války vzbouřili vojáci (zejména) 7. plzeňského střeleckého pluku. Rozhodně stojí za zkouknutí, jednak proto, že to je to celkem dobře zahrané, jednak proto, že o těhle dobách se obecně moc netočí. Na druhé straně: hlavní příčiny vzpoury jsou popsané jakž takž - stav v zázemí na hranici hladomoru (rozhodně se tam každý večer ve vinárně neožírali, nebylo čím), šikana rakouských důstojníků, nechuť k dalšímu bojovému nasazení. Co pravda rozhodně není a co mě štvalo, je snaha to vymalovat jako snahu o bolševickou revoluci. Jim nešlo o bolševismus, ale o spojení s dalšími Čechy a ukončení války rozbitím Rakouska zevnitř. BTW se ke vzpouře přidalo i několik Němců... Taky pochod beze zbraní je pěkná blbost - vzbouřenci se snažili se zasahujícími vojáky (většinou taky Čechy) domluvit. Zbraně měli, ale proti "svým" se jim nechtělo je použít... Taky další bolševický kousek (popravovaní odmítnou kněze) je lež. Kdyby vás to nějak výrazněji zajímalo, něco málo je o tom napsaáno třeba tady http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clanek02c . (30.10.2011)

V českém povědomí je (kupodivu navzdory pomníčkům padlých, které jsou pomalu v každé vísce) ta I. válka zkreslená Švejkem, tedy spíše populárním barevným Steklého dvoudílným filmem a idylickými Ladovými ilustracemi než Haškovým románem, který válku vykresluje dost krutě. V tomto filmu je však snaha vykreslit válku opravdu apokalypticky, jak avizuje název. Moc se to sice nepovedlo, ale snaha by se měla cenit. Paní Bohdalovou moc nemusím, ale tady se do role lehčí šantánové zpěvačky opravdu hodila, lepší už byla jen v Uchu. (07.03.2010)