Hvězda zvaná Pelyněk

Doterajších 66 komentárov sa nevenuje veľmi tomu, čo film, okrem revolučno-rebelskej línie voči vojenským reguliam štátu ponúka. A to: vzdanie úcty a spopularizovanie mestských ľudových a proletárskych piesní. Jednou z nich sa film začína. Skupinka otrhaných a ošuntelých chlapíkov vo vlaku, vracajúcich sa z ruského vojnového zajateckého tábora si hlučne vyspevuje: "Šup-sem, šup-tam, s náma už to nevyhrajou". Naštvaní vojenskí hodnostári upätej c. a k. armády sú zo spevu a správania sa prepustených zajatcov pobúrení, znechutení a vytočení. Chcú rázne zatočiť so zabávajúcou sa partičkou. Spomenutý spievaný, nihilisticky mámvpičisistický odkaz mocným (s náma už to nevyhrajou, nám už je to fuk) blaží pri srdci. Čiže: s nimi, ako podriadenými pandrlákmi nech nepočítajú. Smelé zámery veliteľov si práve s tými, čo spoznali lesk a biedu boja, môžu akurát tak vytrieť riť. Pretože oni sa organizovaného šaškovania naďalej účastniť nemienia. Potom prichádza na scénu Bohdalka a dá pesničku o vnímaní talianskeho frontu najmä cez prizmu vnímania rozdielu medzi ohnivo-nebezpečnými talianskymi ženami a dobrosrdečnými ťuťmákovito roztomilými radodajkami českými. No a ďalšie tri, štyri piesne, pomedzi to aj nejaká trápnejšia národná. Rebeli proti moci nemajú triedne, či nebodaj boľševické uvedomenie, jednoducho chcú zdrhnúť domov. K rodine, milenke, žene, k práci. Po vyfasovaných kvéroch netúžia. Prostý apel na skončenie odvodu mužov do armády (najmä u malých národov),ako symbol nadutej zbytočnosti a budovania falošného vedomia, že zem, treba vojensky chrániť. No, netreba. Tak to je. Poznámka: Všetky výdavky na armádu do radostí života. Na prírodné amfiteátre, festivaly, tancovačky a diskotéky, spojené s počúvaním historicky odležaných piesní. Nech sa deti zabavia tým, čím sa bavili ich starí rodičia a prastarí rodičia. (06.05.2021)

Historicky překroucená fraška. Obrovský potenciál námětu rumburské vzpoury naprosto nevyužit. Ze Stanka Vodičky udělali tvůrci pacifistického blba a z třiadvacetiletého Františka Nohy, kterého hraje padesátiletý Deyl, cirkusového kverulanta. Vojáci ve filmu rozhodně nevypadají jako zbídačelí vojáci šikanovaní německými zupáky, naopak se ožírají a tráví volno v bordelu. Jak po stránce dramaturgické, tak po stránce formální průměrné, z hlediska historického až odpaduhodné. Martin Fryč byl geniální režisér, ale Hvězda zvaná pelyněk podle mého názoru nepatří k jeho nejlepším dílům. (28.10.2007)

Velkolepý film s hvězdným hereckým obsazením. Strhující popravčí finále, při němž běhá mráz po zádech i dnes. A úplný závěr, kdy za zvuku kapely vojáci napochodují do připravených dobytčáků, které je odváží na italskou frontu, zatímco hejtman a další šarže jim s úsměvem salutují, vystihuje absolutní bezmocnost obyčejného člověka v soukolí dějin téměř démonicky. Kruh se uzavřel... (05.01.2010)

Na temu vojenskych povstani roku 1918 som videl 2 filmy : Styridsatstyri 1957 a teraz uz aj Hvezda zvana Pelynek. Rumburska vzbura 1918 - takl o tej som vdel len minimum, vdaka filmu sa vsak dozviem kopu novych informacii. Obycajne dialogy prevazuju, a to dodrzuje aj tento film, vyborne je vykreslenie atmosfery roku 1918, Rudolf Deyl st. film vyborne tahal, stihal v pohode aj Brzochudobny a videl som tu aj Cestmira Randu st /Kladivo na Carodejnice/. Pre mna jeden z najlepsich Fricovych filmov, spolu s Cisaruv Pekar, Pekaruv Cisar 1951, Pocestne Pani Pardubicke 1944. Ovsem, Fric mal ale hodne kvalitnych filmov : 89 % (12.08.2017)

Taký veselý film o vážnych veciach, akou vojenská vzbura určite je. Bohdalovej spev a celý jej zábavný podnik mal symbolicky poraziť naplno rozbehnutú vojenskú mašinériu, ale to nebolo možné ani na konci vojny. Zopár dobrých scén, ale inak ma film veľmi neoslovil. –––– Náš táta vždycky říkal: Čím větší šarže, tím větší vůl. (04.11.2018)