Stejná srdce

Od Ryana Murphyho, který léta bořil na televizních obrazovkách společenská tabu (Nip / Tuck) a experimentoval s filmovou formou a stylem v žánrově rozličných seriálových projektech (AHS, Glee, The New Normal), bych tak konvenční a vykalkulovaný kus nečekal. Film obsahuje několik explicitně působivých scén průběhu nemoci a následné smrti na druhé straně otevírá několik témat najednou (nemoc sama, politické machinace, homofobie, morální vina ad.) ale zpracovává je povrchově leckdy bez jasného autorského stanoviska. V rámci mizanscény je film navíc úsměvně ahistorický (především co se týká kostýmovaní, masek či účesů), což sice dělá film módnějším a mužská těla atraktivnějšími avšak ne zcela to souzní s agitačním a sociálně kritickým zaměřením filmu. Po herecké stránce je film bravurní, vyjma hlavního hrdiny jsou ale ostatní postavy až trestuhodně jednorozměrné a přesně typově vykonstruované. Díky obsazení zásadních gay ikon současnosti lze film vnímat jako generačně důležitý (HBO ho tak vlastně i propaguje), nicméně jaký je jeho skutečný osvětový charakter a do jaké míry povzbuzuje / vyvrací předsudky proti LGBT lidem by vydalo na širší studii. (17.07.2014)

Výborný film, HBO a Brad Pitt se zase jednou trefili do černého. Snímek natočený ke 30. výročí diagnostikování nemoci AIDS je emotivní, nervydrásající, nicméně citově nevydírá. Narozdíl od stylizovanější minisérie Andělé v Americe pojednávající o stejném tématu (a taktéž natočené podle divadelní hry) je The Normal Heart civilnější a uměřenější, ale nikdy nesklouzne k lacinému moralizování. Po herecké stránce naprosto bez chyby, všichni tu předvádějí bez debat skvělé výkony, hlavně Mark Ruffalo a k mému nadšenému překvapení Taylor Kitsch (nejlepší herecký výkon jeho kariéry); velký potlesk si zaslouží Julia Roberts (po filmu Na dotek zase jednou skvělá civilně pojatá role) a také Matt Bomer jako Ruffalův přítel. Velký podíl na divácké depresi má skladatel Cliff Martinez, hlavně po čas závěrečných titulků. Ačkoliv snímek může budit zdání "pouhého" zobrazení tehdejší doby nepříznivé k LGBT komunitě, má co říci i v dnešní době, kdy se lidé viru HIV bohužel přestali bát. (02.06.2014)

Na sledování dost náročný kousek sympaticky nezakrývá svůj divadelní původ a je plný dialogů, což je i jeden z jeho největších problémů. Murphy ale nejvíc doplácí na to, že se mu nedaří budit jakékoli emoce, a to je u podobného filmu prostě špatně. Je to dáno bohužel i striktním rozdělením na ty dobré a špatné. Všichni příslušníci gay komunity jsou kladnými hrdiny a nemají prakticky špatné vlastnosti, všichni ostatní jsou nepřející, zlí, zákeřní, případně skrytí homosexuálové, co se za orientaci stydí. To se pak sympatie hledají jen těžko, protože tu chybí jakýkoli prvek, který by tyto dva póly vyvažoval. Nemluvě o tom, že jen těžko lze sympatizovat s někým, kdo se v rámci zachování zdraví nechce vzdát své promiskuity a poukazuje na to, že je to jakýsi znak celé komunity a bez sexu vlastně nemá nic. Filmu navíc schází svižnější tempo, protože dialogů je opravdu hodně a spád to celé prakticky nemá, což je ohromná škoda, protože se to celé dost táhne a stopáž je tím pádem přehnaná. V hladině lehkého nadprůměru film drží samotné silné a zajímavé téma, na které tvůrce spoléhá místy až moc, a výtečné herecké výkony, za které se asi budou rozdávat nejrůznější ocenění. Nejvýraznější je zřejmě Ruffalo, který je umírněný, nicméně velmi dobrý a zároveň neexhibuje, což jeho výkon ještě umocňuje. Ani ostatní nezůstávají o moc pozadu, a ačkoli jsou skoro všichni gayové typickými figurkami a přeslazenými karikaturami, všichni své party odehrávají se ctí a je radost se na ně dívat a prakticky jen díky nim je film snesitelný. I Julia Roberts, kterou nemusím, je solidní, ačkoli se nevyhýbá typickému afektovanému přehrávání. Za zmínku stojí rozhodně i trefný a pohodový soundtrack a slušná výprava evokující osmdesátá léta. The Normal Heart nepřichází do filmové gay tématiky s něčím novým a dost spoléhá hlavně na herce a téma, za jedno vidění ale stojí. Potenciál ale bohužel ani zdaleka nevyužil. 60% (13.06.2014)

Koukat dvě hodiny na oslizlé "teplouše" není můj styl. Ano držel jsem se, dokonce jsem se snažil do snímku i vžít, ale nešlo to. Po pár scénách, které nebyli na pohled krásné jsem se musel překonávat a zhruba po hodině mučení tuto záležitost definitivně ukončit. Ano teď mě ukřižujte, ale já nemohu jinak! 0 = 0% (17.06.2014)

Upřímně řečeno, „teplejší“ film jsem asi ještě neviděl. Hlavně ten rozjezd je v tomto ohledu výrazný, ve druhé půlce už film drtí diváka bezprostředním pohledem na marný boj s neporazitelným virem. Asi nejvíc mě dostala scéna s nežádoucím tělem a závěrečné listování novými vizitkami do „sbírky“. Julia Roberts mnohem lepší v Blízko od sebe (ale bylo to hodně dáno i rolí trochu podivné doktorky), Jim Parsons přesvědčivý jen v některých polohách (pořád v něm vidím někoho jiného…). Herecky tak vládnou Mark Ruffalo (jak jinak), Matt Bomer (klobouk dolů, jak zhubnul) a Taylor Kitsch (ten se mi líbí čím dál více, věštím mu hodně slibnou budoucnost). (08.10.2014)