salalala

Dokument o hodně zajímavém fenoménu, který je poměrně unikátní. Je znát, že všichni tvůrci v čele s Lukášem Bulavou jsou ohromní fanoušci a éru pirátských videokazet namluvených jedním hlasem prožili a mají dokonale propátranou. Od začátku je snímek strhující svižným tempem a vtipný jednak komentáři pamětníků, především ale ukázkami bizarních a mnohdy nesmyslných překladů, které ve své naivitě působí až roztomile. Velkou výhodou je, že dokument stejně pobaví ty, kteří podobné projekce zažili (ať už mnohokrát, nebo jen letmo, protože byli malí) i ty, pro něž jde jen o divnovzpomínky rodičů a příbuzných. Je moc dobře, že tvůrci sehnali ohlasy těch nejklíčovějších překladatelů, které jsou povětšinou zajímavé, přínosné a velmi podnětné a málokdy se stane, že by se tu tzv. mlátila prázdná sláma. Technicky pochopitelně nejde o nějakou přelomovou záležitost, protože důraz je kladen především na vzpomínání a přiblížení jednoho fenoménu, takže se de facto jen střídají mluvící hlavy a ukázky dabingů, což ale bohatě stačí, protože scény z dnes klasických, převážně akčních filmů pouštěných z pirátské videokazety, na které není skoro nic vidět, jsou stejně tak fascinující jako podivné a trochu odpuzující. V druhém plánu je docela zajímavé, jací lidé se tehdy v této komunitě scházeli a "spolupracovali" a v co se změnili dnes. Králové videa jsou rozhodně výborný dokument, který s divákem docela spolupracuje a v odlehčené formě přiblíží jednu historickou etapu, o které se sice moc nemluví, ale měla vliv na desetitisíce budoucích diváků a fanoušků. 80 %

Naprosto tuctová žánrovka, která by asi ráda byla něčím víc, což se jí ale nedaří. Tate Taylor nic špatně vysloveně nedělá, protože se mu daří vytvořit poměrně hutnou atmosféru určité nejistoty a zvláštního smutku, který hlavní hrdinku provází, nemá problém ani s tempem, které nijak nedrhne a povedlo se mu angažovat Dannyho Elfmana, jehož hudba atmosféru příjemně dotváří. Selhává ovšem ve vyprávění, protože neustálé přecházení z jedné časové roviny do druhé a střídání minulosti se současností není úplně šťastně řešené, protože se v něm divák ne zcela orientuje a a vzhledem k většímu počtu postav je místy chaotické a matoucí. Samotný příběh pak je nepříliš zajímavý, protože zatímco knižní předloha (která tedy taky není nikterak zásadní a výjimečná) pracuje s motivem toho, že hlavní hrdinka může být vražedkyně, ve filmové podobě tato varianta nikoho nemůže napadnout ani na minutu, protože je hned jasné, že hlavní hrdinka je jen pozorovatelkou a vypravěčkou, nikoli ale podezřelou. S tím pak souvisí i to, že závěrečný zvrat tím pádem nemá takovou sílu a vzhledem k tomu, že počítá s tím, že Rachel je podezřelá, je nechtěně směšný, protože je tím pádem dost na vodě. A právě rozuzlení snímek sráží někam do velmi lehkého nadprůměru, neboť Emily Blunt je velmi dobrá a vzhledově skutečně připomíná vysloužilou alkoholičku, krok s ní ale prakticky nikdo nedrží, protože ostatní už nemají tolik prostoru a logicky tak nejsou nijak výrazní. The Girl on the Train rozhodně není ztrátou času a zhlédnutí vyloženě nikoho neurazí, jen tvůrci nedokázali vytěžit veškerý potenciál a tak trochu se utopili ve vlastních ambicích. 60 %

Divácky asi nejméně vstřícný Stanley Kubrick, který tu notně popustil uzdu své fantazii a zvolil hodně zvláštní stylizaci, která rozhodně nesedne všem. Je strašně jednoduché vidět ve filmu oslavu násilí a sexu, jenomže interpretace je složitější a ve výsledku jde vlastně o dost drsnou satiru na fašizující společnost, v níž si politici ničím nezadají se zločinci a násilníky, jen používají jiné metody. Kubrick tu krom specifické dystopické atmosféry nabídne hned několik lahůdkových scén (zrychlená scéna soulože zdaleka vede), v nichž si vypomáhá zpomalovačkami, případně výborně napsanými cynickými dialogy, navíc úplně změní náhled na písničku Singin´ in the Rain (ta už nikdy nebude znít stejně). Celkové vizuální podání plné barev je fascinující a v kombinaci s hudebním doprovodem tvořeným klasickými skladbami (nejen) Ludwiga van tvoří zvláštní náladu, která diváka značně zneklidní. Malcolm McDowell tu ztvárnil životní roli, na kterou už nikdy nenavázal a jeho specifický typ herectví je tu vytěžen na maximum a právě on táhne snímek vpřed, ačkoli všichni zúčastnění jsou výborní, jen nemají tolik prostoru. Samotný závěr pak možná vyznívá tak trochu lacině a scéna s ministrem je možná o něco delší, nepochybně to ale byl tvůrčí záměr, což rozhodně nelze vytýkat. A Clockwork Orange je naprostá klasika, která je ve svém poselství silně nadčasová (a dnes možná aktuálnější než kdy jindy) a nekompromisní, i proto se na ni nekouká úplně snadno, zároveň je kousavou a břitkou satirou, která by se bohužel mohla proměnit v realitu. 100 %