Hon

Dánská variace na "Byl jsem lynčován" s chabou argumentací, vyvolávající zásadní otázky, pochybnosti a odsouzení celé společnosti. Hon je rozhodně výborný film, ale i přes Vinterbergovu chytrost a budování celého příběhu je tu pro mě zásadní problém v samotném obvinění. To působí doslova "vycucaně" z prstu včetně argumentu na jeho obhajobu ("děti přeci nikdy nelžou", "já věřím jen dětem", ...). Na těchto základech následuje syrová a bolestivá srážka s realitou jednoduchosti a rychlých ukvapených závěrů bez jediného důkazu (ano, sklep, ano!). Naopak zajímavé je sledování dospělých, kteří si svojí již "ustanovenou pravdu" dokážou prosadit a vlastně ji zpětně vtlouct oběti do hlavy (dialogy matka-Klára) a celý ten kolotoč všudypřítomného odsouzení a pocitu sledování. Hon je prostě velmi dobrý film, kterému by stačilo k té dokonalosti, o které se tu píše, více racionálních argumentů a méně vnucených faktů. Ale ona se přeci dlouho opakovaná lež stane pravdou, že? PS: Klára od první chvíle působí jako lehce "zpomalená" a navíc ta situace, kterou má doma (hádky, "ztrácí se"), to opravdu není dítě, kterému by jste věřili první poslední... (18.02.2013)

Přiznávám, nemám rád filmy natáčené ve stylu Dogma 95 - tak jako jakékoli jiné dogma redukují možnosti a zužují prostor pro filmová vyjádření. Hon představuje vzácný případ, kde to funguje, a díky mimořádně silnému tématu se nemusíme zabývat kulisami či filmovou řečí. Pro filmový zážitek stačí jen on, jeho práce a jeho přátelé. Jediné dětské plácnutí, které vyvolá podezření a z něj plynoucí důsledky. Nic není a nemůže být jako dřív, zdánlivé jistoty se hroutí jako domeček z karet a zůstává nejistá budoucnost a jistota, že spoléhat se dá jen na sebe. Thomas Vinterberg staví své drama pečlivě, buduje ho na bytelných základech a své postavy vykresluje psychologicky přesvědčivě. Od vyhroceného střetu v kostele, kde by člověk spíš očekával ukončení scény nekompromisní nakládačkou za kostelními vraty, přece jen začne do té doby bezchybně fungující soukolí poněkud zadrhávat. Nevěřím na zázračné happyendy, byť zakalené jedním osamělým mstitelem. Veřejné mínění je se svými odsudky mnohem rychlejší než justice a na presumpci neviny se neohlíží. Rehabilitaci svých obětí neprovádí a ve stylu není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, dokáže neobyčejně úporně udržovat ty nejdivočejší fámy dlouhodobě v oběhu. Pokud to zajde tak daleko, už nebývá cesty zpátky. Čím vášnivěji se budete obhajovat, tím víc vás okolí bude podezřívat. Dokázat se dá vina, nevina nikoliv. V reálném životě pomůže jedině spálení mostů a přestěhování do anonymního cizího prostředí. Někdy i ústup může znamenat hořké vítězství. Rozepisovat se o tom, že Mikkelsen představuje jedno z největších hereckých es současné evropské scény by znamenalo nosit dříví do lesa. I přes určité nedostatky tady neváhám s nejvyšším hodnocením. Celkový dojem: 90 %. (15.04.2015)

Aneb jak se prosté drama může v rukou zkušeného tvůrce proměnit v silnou látku, která chytne od prvních minut, a my už nemůžeme a ani nechceme odvrátit zrak. V pospolitém malém městečku se všichni znají, mámy od plotny, družní tatíkovští nimrodi i dítka tu a tam musejíc si vyslechnout ostřejší hádku svých rodičů. Mezi takové patří i Klara, holčička s andělským pohledem a jednou pomstou, které ani nerozumí. Obětí se stává čtyřicetiletá pomocná síla v mateřské škole Lucas, který si prošel rozvodem a který na vlastní kůži pocítí trest za neopětovanou „náklonnost“ v podobě rychle se šířící sousedské nákazy. Štvanice je to účinná, protože děti přece nelžou (jasně, že lžou) a navíc ty traumatizované se pokouší nepříjemné zážitky vytěsnit (tak si rodiče obhajují, když dívenka všechno uvádí na pravou míru). Nikdo už neřeší, že šlo o oblíbeného souseda, se škodnou se prostě musí pořádně zatočit. Díky bohu, že hlavní úlohu svěřil dánský provokatér Thomas Vinterberg charismatickému Madsi Mikkelsenovi (vyhledávám ho od dob působivého dramatu Po svatbě). V narušených rodinných vztazích Vinterberg znovu odkrývá skutečný stav společnosti, což dokonale ukázal v syrové Rodinné oslavě, kterou se hrdě hlásil k manifestu Dogma. Od té doby ušel kus cesty, a ač mi jeho další výlety moc nesedly, popasoval se i díky nim s vypravěčstvím hollywoodského typu. A ať se to někomu líbí nebo ne, přetahuje si tím diváky na svoji stranu. Mikkelsen, jeden z nejzajímavějších evropských herců posledních let, pod tlakem chybuje, provokuje, ničí svůj milostný život, přesto bojuje (v kostele, v marketu – skvělé scény). Žánrově nesmírně čisté.. (06.04.2013)

Pure žánrová záležitost se všemi pro (skvělá práce s herci, výtečná atmosféra, přístupnost v nejlepším slova smyslu) i proti (lehká manipulativnost a vypočítavost, celkem pozvolná expozice). Vinterberg ještě vycizeloval režijní přístup ze Submarina a řadí se definitivně k nejlepším tvůrcům mainstreamového dramatu, kteří umí jednoduchost prodat bez urážlivé banality. Druhé shlédnutí mě jen utvrdilo v tom, jak dobrou práci dánský filmař odvedl - to schéma, na které tu mnozí poukazují, i značná archetypálnost hrdinovy životní situace (vyobcován z polis za hřích, který nespáchal) se funkčně odráží ve struktuře filmu i opakovaných motivech "kolektivního rituálu" (cyklický rámec roku / iniciační oslava v podobě honu / Štědrý večer na malé vsi). Hon tak odkazuje spíš k něčemu, co je v lidském společenství univerzální a přetrvává navzdory konkrétní epoše (nevidím v tom žádnou snahu vytvářet umělé problémy, "sever" má ve vztahu k dětem dlouhodobě spoustu chimér, které jen posiluje zdánlivě kompaktní morálka komunity). Těžko tady nespatřovat vazbu na stěžejní dogmatická témata - jen se úplně proměnilo vidění. Vinterberg nejde v úmyslném obnažování schémat tak daleko jako Trier, jeho dva poslední filmy jsou především hledání decentní výpovědi a nacházení překvapivě silných postav. Lucas je uhrančivá postava s vnitřním vývojem od štvané zvěře k morálnímu mementu, které se hrdě staví na oči. A herecký výkon Anniky Wedderkopp je svojí intenzitou a detailností malý zázrak. Hon je prostě dánské drama v kostce - přiznaně schematické, přitom v klíčových chvílích nemluvné, reflektující "až příliš semknutou a řádnou komunitu" a její skryté démony. To, že jste jakoby o tah před režisérem paradoxně nevadí - jde o sílu realizace, ne o moment překvapení (letos mě napadá v této souvislosti skvělá Petzoldova Barbara postavená na stejném principu). A ta síla je v mých očích stále ohromující. (07.07.2012)

Po bezvýchodném sociálním dramatu Submarino se Thomas Vinterberg ještě více posunul od výchozích premis (svého) manifestu Dogma 95 ke klasicky nahlíženému psychologickému dramatu a natočil v podstatě již klasický žánrový film. Velmi pomalý, hloubavý, bolavý film, nutno dodat. Slavný režisér se tentokrát rozhodl zkoumat téma, jež je v jeho rodném Dánsku dosti choulostivé, o sexuálním zneužívání dětí natočili Dánové již nejeden uhrančivý film (za všechny připomenu třeba bolestné Umění plakat), Vinterberg na to jde tentokráte ovšem jakoby z druhé strany, jelikož samo pohlavní zneužívání není vlastním cílem, ale slouží mu jen ke konsternující filmové analýze ostrakizace jedince z komunity. Vinterberg v podstatě překračuje hranice severského filmu, neboť toto téma i jeho zpracování je spíše něčím archetypálním, něčím, co se v dějinách lidstva opakuje neustále dokola - pomalé vypravování o absurdním bobtnání neexistující viny a o temných iracionálních proudech uvnitř maloměstské komunity je staré jako lidstvo samo. Vynikající psychologický film, pomalé meditativní tempo, velmi komorní charakter, opravdu úchvatná práce s herci (a to nejen dospělými, ale i těmi dětskými, malá holčička ztvárňující Kláru je opravdu vynikající), silné téma a skvěle napsaný scénář, filmová událost roku... (27.03.2013)