Mravnost nade vše

Kupodivu nejlepší postavou z celého už tak dost dobrého ansámblu je Saša Rašilov, který jediný zná všechny nuance událostí a zároveň stojí mimo a je jen pozorovatelem. Jeho nezvladatelné výbuchy smíchu v nejméně vhodné okamžiky jen dokreslují absurditu celé situace. Nejde o žádný okatě mravokárný film. Říká jen, že máme být sami sebou. (15.11.2010)

Poslední muž, Poslední mohykán a Mravnost nade vše. Tyto tři kousky mnohým divákům poněkud splývají. Zatímco první dva jsou adaptací divadelní hry F. X. Svobody a obsahově jsou snadno zaměnitelné, protože v hlavní roli je tady především despotismus, Mravnost nade vše má blíž ke klasické filmové komedii. Netlačí tolik na pilu a nemoralizuje. Nehledal bych tam ani žádnou společenskou kritiku. Pokud pozorně sledujete hned úvodní vysvětlení jak se profesor do takové situace dostal, je vcelku snadné mu to lehké pokrytectví odpustit. Moralizování, odsuzování lidí, předpojatost a upjatost...tenkrát bylo těžké prokličkovat mezi jejich samozvanými aplikátory bez úhony. Pravda vítězí je fajn heslo, ale ona někdy taky ničí životy. Dnes to není o mnoho lepší; vyhnout se křiklounství a názorové vyhraněnosti různých skupin, se snaží nejen slabší povahy. A to často i za cenu neupřímnosti...říct pravdu znamená nechat se oštítkovat. Takže Mravnost nade vše může posloužit nejen jako velmi příjemná a chytrá komedie, ale i k úvahám, jak mravní a rovní jsme my sami. Z těch tří filmů, se mi jeví být nejlepší. (11.05.2024)

Haas patří k hercům, kteří dokáží utáhnout kdejakou kravinu. Pozitivní je, že na rozdíl od nedávno viděné Dívky v modrém, kde je pojetí i ztvárnění vedlejších postav tragické (krom Karasova domácího personálu a snad ještě toho básníka), v Mravnosti nade vše jsou epesní vesměs všichni (samotný rodinný přítel dr. Mach zajistil svou "chorobou" celou jednu hvězdičku). K tomu Adina jako "ošklivka" - pikantní je, že hraje Haasovu dceru. Inu, mravnost nade vše. Jesti jsem tomu totiž správně porozuměl, mravnost spočívá především v sexuální abstinenci a vlastně ve všeobecné abstinenci, čemuž pan profesor s rigidností tak detailní, že by se za ni nemusel stydět ani ajatoláh, podřízuje všechny požadavky na mravní praxis. Proti tomu guvernantka Ferbasová jako první větu svého výchovného působení u profesorovy dcery: "Nejdůležitější věcí pro moderní děvče je sexappeal." K zajímavým okolnostem filmu viz Marthos. (30.10.2015)

MRAVNOST je dalším projevem rodící se nesporné kvality českého filmu československé éry třicátých let. Už scénáristická trojice - Frič, Haas, Vávra - byla velkým příslibem, který Fričova režie dokázala ještě dále zhodnotit a posunout. Úsměvný ortel nad zbytky rychle se bortící secesní prudérie spolu s tím, že role vznikaly opravdu na tělo - je to evidentní z pracovní svěžesti jak realizačního štábu, tak hereckých protagonistů - nenápadně naznačuje nástup nové kultury druhé poloviny minulého století. Film umožňuje také pochopit, jak je možné, že řada herců, které z té doby známe z jejich dobových šarží diblíků, mladomilovníků, tragédů, zvládaných až na ochotnické úrovni, se o dvacet-třicet let později mění v nezapomenutelné koryfeje nové vlny klasického moderního filmu let padesátých až sedmdesátých. Uvážíme-li navíc, že film byl realizován v obvyklých drakonických technických i časových limitech doby, obdiv a radost, kterou pociťujeme po jeho zhlédnutí, se mění v zasloužený obdiv. Vynikající, v mnohém oproti jejich dobovému kontextu atypické herecké výkony Haasův, Mandlové i Ferbasové doplňuje nenápadný debut Jiřího Hlinomaze (podle fyziognomie obličeje soudě možného příbuzného herce a naivistického malíře Josefa Hlinomaze) a pozoruhodně vyrovnaná, vzorně provedená kreace Saši Rašilova. Svěží, rychlým spádem probíhající nápaditý děj dotváří skvělý dojem z komedie, která si v době svého uvedení kladla nanejvýš skromný cíl: pobavit co nejdéle co nejvíc diváků. Cíl, který nejenže byl dosažen, ale i - jak se dnes ukazuje - také nadčasově překonán. (24.04.2008)

Dokonalá ukázka prvorepublikové inteligentní, vkusné a hlavně dodnes zábavné komedie, kdy jsou nám k smíchu i velké morální pravdy - ať ty konservativní nebo volnomyšlenkářské. Stále funguje nakažlivá choroba smíchu v nejnevhodnější okamžik a závěrečné upadání do mdlob těch úzkoprsých (nebo to snad byla tatáž?) paniček. (05.07.2005)