Nechte to na mně

Nechte to na mně je motivačně pochybným pokusem o politicky uvědomělou a kolektivně sdílenou společenskou satirou v uvolněnějším rytmu rozvernější nálady. Až kontraproduktivně vyznívají Martinem Fričem již mnohokrát osvědčené postupy veseloher z jeho úspěšných časů před státem řízenou lidovou osvětou, zamýšlený satirický záměr se zvrhává v kolektivní šikanu příliš zdvořilého jedince, na jehož bedra se odkládají všechny kolektivizační povinnosti komunity. Humor se i přes veškeré vynaložené úsilí herců vypařil a satirická energie zmateně pobíhá kolem, až únavou dočista zemdlí a zahanbeně chcípá. Kořistí kolektivní nechuti k zodpovědnosti je Jaroslav Patočka (nebohý Oldřich Nový), tiskárenský sazeč. Je stíhán štvanicí ze zásady vzteklé smečky šakalů, která se vydává za poklidně pasoucí se stádo nevinných srnek. Celý jeho život se ihned vymyká zpod kontroly. Důležitou postavou je Václav Kalousek (standardní František Kreuzmann st.), tiskárenský korektor, Patočkův soused a ješitný kverulant. Uražená ješitnost spřádá pomstu aneb vedoucí výpravy, jako jediný z celé výpravy, nedokáže na výpravu ani vyrazit. Hlavní ženskou postavou je správcová bytového domu (živá Zdeňka Baldová). Velmi rychle se přizpůsobuje udanému směru a zásobuje obětního beránka úkoly zásadní kolektivní důležitosti. Výraznou postavou je Pepík Patočka (mladý Robert Bate-Stein), dospívající Patočkův synek. Nezkažená duše běží příkladně vstříc lepším lidovým zítřkům. Výraznější postavou je Anči (sympatická Běla Jurdová), podniková sekretářka a jediná Patočkova pomocná ruka. Ale i ona podléhá nátlaku okolí a přidává se tak na druhou stranu. K výraznějším patří také Tonda Kubala (uvědomělý Jaroslav Mareš), žárlivý Ančin snoubenec a zaměstnanec tiskárny. Běžecký trenér se rád vzdává povinností ve prospěch prohloubení osobního intimního života. Z dalších rolí: usmiřovací předseda závodního výboru tiskárny Rokos (Theodor Pištěk), exklusivnější zacházení vyžadující člen závodního výboru Václav Pinc (Vladimír Řepa), vším souběhem událostí zmatená Patočkova manželka (Marie Vášová), Patočkův soused, kamarád, včelař a holubář Hejna (Václav Trégl), pokrytecký tiskárenský korektor Boček (Lubomír Lipský st.), nebezpečně vlezlá a bezelstně drzá žadatelka o byt Richtrová (Stella Zázvorková), stará závodní uklízečka Sudová (Magda Kopřivová), vedoucí opravny zdviží bez pochopení (Vladimír Klemens), či Patočkova dcerka Jarmila (Irena Bernátová) s právě narozeným chlapečkem Jarouškem (Marta Kozibíková). Nechte to na mně patří k nejhorším filmovým pracím Martina Friče. Lidově uvědomělé satirické motivy se totiž v politickém nátlaku potácejí v násilné strojenosti. Jediným důvodem, proč film shlédnout, je marná veškerá snaha Oldřicha Nového o nějaké snesitelné nadnesení nálady. (28.06.2020)

Soudruh Jan Patočka je obětavý workoholik. Když mu náhoda přihraje do cesty starost o skupinu rekreantů, netuší jaký kolotoč se tím rozehrává. Krátce nato je jmenován sociálním referentem, neodmítá ani funkci domovního důvěrníka, předsedy spolku zahrádkářů, kulturního referenta a sportovního hospodáře. Chce vyhovět všemu a všem. A tak se množí jedna starost vedle druhé. Poukazy na rekreaci, nejezdící výtah, rezavějící roura a okapy, plánovaná rekonstrukce víkendového srubu, práce v tiskárně, referáty a doma nádobí a starost o zahrádku. Patočka se pomalu utápí ve stohu žádostí, pro jedno nestíhá druhé a nakonec pod tíhou všech funkcí zkolabuje. Fakt, že Oldřich Nový, zbavený svých klasických milovnických propriet, jen stěží mohl dosáhnout v této poněkud mdlé roli na své předchozí úspěchy je neoddiskutovatelný, přesto si komedie jako celek udržuje jistou úroveň. Je jasné, že bez Friče a Nového by ten film byl pouhou spotřební záležitostí oněch let, díky nim lze narazit alespoň na poměrně svižné dialogy a určitý crazy humor. Soubor hereckých partnerů (Pištěk, Baldová, Trégl, Kreuzmann a spol.), uvyklých v protektorátních Fričových veselohrách lehounké situační strategii, je náhle postaven do nových pozic bez šance vytvořit výraznou drobnokresbu na základě kvalitního scénáře, jako tomu bylo kdysi. Význam Miloše Formana, tehdy teprve posluchače dramaturgie a scenáristiky na pražské DAMU, je spíše zanedbatelnou a dnes zbytečně nadnesenou legendou. Přestože i Fričova komedie zůstává dobově poplatným dílem, je přeci jen zdařilejším angažmá Oldřicha Nového v nových socialistických časech, např. v konfrontaci s předchozím snímkem Slovo dělá ženu. (17.01.2010)

Autoři filmu měli při vytváření teto veselohry na mysli především aktuelní společenský problém: v závodech i úřadech je kromě normální práce ještě hodně naléhavých úkolů, vyplývajících z nové struktury naší společnosti. A tu se často stává, že někteří poctiví a obětaví lidé si naberou těchto úkolů nad své síly, zatím co druzí, třebaže pro to nemají vážné důvody, se funkcím zásadně vyhýbají. Autoři si vzali jeden takový případ z prostředí tiskárenských závodů a ukázali na něm — spíše humornou než satirickou formou — k jakým koncům dospěje člověk, který přecenil své síly. Že sáhli do živého, o tom svědčí i příhoda z realísace filmu „Nechtě to na mně". Autoři námětu Zdeněk Endris a Alice Valentová si v jedné z pražských tiskáren ověřovali některé technické údaje předlohy a dali povídku číst jistému sazeči, který se jich po přečtení námětu překvapeně zeptal, kdo je o tomto konkrétním případu z jejich tiskárny informoval. A nechtěl věřit, že autoři napsali svůj příběh na podkladě zcela jiných událostí. — Na literární přípravě filmu se kromě zkušeného režiséra a scénáristy Martina Friče, jemuž bylo během natáčení u příležitosti desátého výročí znárodnění československé kinematografie propůjčeno jedno z nejvyšších státních vyznamenání — Řád republiky, podíleli také autoři, pracující v dlouhém uměleckém filmu po prvé: Zdeněk Endris, autor četných rozhlasových her a divadelních komedií, který spolupracoval s Oldřichem Novým při uvedení své úspěšné hry „Setkání s Evou" v někdejším Novém divadle, a Miloš Forman, absolvent filmové fakulty Akademie musických umění. Alice Valentová debutovala v uměleckém filmu spoluprací na námětu veselohry „Slovo dělá ženu". — Kameraman Rudolf Stahl odvedl první samostatnou práci vysoké úrovně filmem režiséra Jiřího Krejčíka „Svědomí". Dále pracoval Rudolf Stahl na filmech „Anna proletářka", „Komedianti" a „Návštěva z oblak". Filmový přehled 49/1955 (02.12.2009)

“To já už nějak zařídím… To přece nic nebylo… To já rád a ochotně… Ta vaše důvěra mě tedy, skutečně, jinak jsem ochoten, ale mám strach… Nechte to na mně, to je maličkost…" Mnoho psů, zajícova smrt, mnoho funkcí, Patočkův kolaps. Nová doba přináší našemu prvnímu filmovému milovníkovi nové výzvy a on se jich zhošťuje s elegancí jemu vlastní. Co na tom, že ze smokingu je nacpán do silonové bundy tiskařského dělníka a jeho Mařenkou není krásná Nataša Gollová? Jeho Patočka je stejně ochotný jako Valentin dobrotivý, roztomilý člověk za všech okolností a krásně roztržitý jako když Prášil s Burianem. Jen o tom budování světlých zítřků není příliš přesvědčen. On, ani ostatní prvorepublikoví herci. Ještě si nezvykli… (20.08.2017)

Kupodivu dobová komedie (ovlivnil to mladý Forman?), v které se Oldřichu Novému nemuselo až tak špatně hrát. Myslím, že jsem ho v takové roli obětavého člověka zažil i za demokracie. Vše je přeneseno do reálií roku 1955. Zmatky nemá pan Patočka z přebytku milenek, ale z přebytku funkcí. Pobíhá od telefonu ke dveřím, všichni důvěřují v jeho schopnosti. Neponižuje se v montérkách, je sociálním referentem a má sekretářku. Je to kočena. Opravdu si myslím, že v této komunistické píčovině se Oldřichovi nehrálo tak zle, jako v ostatních budovatelských kravinách. (30.04.2013)