Nechte to na mně

„Mám funkci, Mařenko!“ První z obou praformanovek (nutno uznat, že s velmi podařeným názvem) stejně jako o dva roky později Štěňata řeší „problematiku“. Většina filmu je až trapně instruktážní, místy připomíná filmový týdeník oživený "autentickými" dialogy, prokládaný více či méně vtipnými „komickými situacemi“. Ukázková dramatická krize (není radno, aby všechny ty socialisticky nepostradatelné funkce bral na svá bedra jediný člověk) této prorežimní satirky v závěru klasicky eskaluje do katastrofy a ústí v katarzi: „...funkce byly rozděleny spolehlivým lidem“. Vcelku dosti zoufalý, nicméně dokumentačně cenný pokus ukázat, že život v bolševickém kolektivismu je úplně normální, přičemž mi jako žádný jiný film z padesátých let připomínal prvorepublikové a protektorátní komedie (alespoň ty druhořadé). A taky jak se nám Oldřich Nový krásně socializoval. To Pištěk sem zaplul jakoby nic. Ze slavných nastupující generace jsou k vidění Lipský (který si po celý film mazácky vystačí s jedinou větou) a Zázvorková, už tady, ač ještě mladá, ve své celoživotně typické roli. Jednou jsem se zasmál: když otec sociální referent rozbil talíře - ostatně troufám si hádat, že tento domácí rozhovor otce se synem u nádobí má na svědomí Forman. Značný prostor věnovaný Patočkově budovatelské sekretářce mohu hodnotit jen kladně. (24.02.2012)

Oldřich Nový se snažil strašně moc, ale na druhou stranu se musel také trápit. Vždyť on byl velká hvězda prvorepublikových filmů, vznešený člověk a elegantní muž a teď tohle. S ním tu hrají i jiní,kterým patřila plátna kin za první republiky. Podobné filmy beru jako jejich degradaci. Ale to je tak jediné, co s tím můžu dělat. Ignorovat tyto filmy nechci. V podobné situaci, jako se ocitl pan Patočka, jsem se ocitla taky a taky jsem k tomu všemu přišla jako slepá k houslím. (13.10.2012)

“To já už nějak zařídím… To přece nic nebylo… To já rád a ochotně… Ta vaše důvěra mě tedy, skutečně, jinak jsem ochoten, ale mám strach… Nechte to na mně, to je maličkost…" Mnoho psů, zajícova smrt, mnoho funkcí, Patočkův kolaps. Nová doba přináší našemu prvnímu filmovému milovníkovi nové výzvy a on se jich zhošťuje s elegancí jemu vlastní. Co na tom, že ze smokingu je nacpán do silonové bundy tiskařského dělníka a jeho Mařenkou není krásná Nataša Gollová? Jeho Patočka je stejně ochotný jako Valentin dobrotivý, roztomilý člověk za všech okolností a krásně roztržitý jako když Prášil s Burianem. Jen o tom budování světlých zítřků není příliš přesvědčen. On, ani ostatní prvorepublikoví herci. Ještě si nezvykli… (20.08.2017)

Autoři filmu měli při vytváření teto veselohry na mysli především aktuelní společenský problém: v závodech i úřadech je kromě normální práce ještě hodně naléhavých úkolů, vyplývajících z nové struktury naší společnosti. A tu se často stává, že někteří poctiví a obětaví lidé si naberou těchto úkolů nad své síly, zatím co druzí, třebaže pro to nemají vážné důvody, se funkcím zásadně vyhýbají. Autoři si vzali jeden takový případ z prostředí tiskárenských závodů a ukázali na něm — spíše humornou než satirickou formou — k jakým koncům dospěje člověk, který přecenil své síly. Že sáhli do živého, o tom svědčí i příhoda z realísace filmu „Nechtě to na mně". Autoři námětu Zdeněk Endris a Alice Valentová si v jedné z pražských tiskáren ověřovali některé technické údaje předlohy a dali povídku číst jistému sazeči, který se jich po přečtení námětu překvapeně zeptal, kdo je o tomto konkrétním případu z jejich tiskárny informoval. A nechtěl věřit, že autoři napsali svůj příběh na podkladě zcela jiných událostí. — Na literární přípravě filmu se kromě zkušeného režiséra a scénáristy Martina Friče, jemuž bylo během natáčení u příležitosti desátého výročí znárodnění československé kinematografie propůjčeno jedno z nejvyšších státních vyznamenání — Řád republiky, podíleli také autoři, pracující v dlouhém uměleckém filmu po prvé: Zdeněk Endris, autor četných rozhlasových her a divadelních komedií, který spolupracoval s Oldřichem Novým při uvedení své úspěšné hry „Setkání s Evou" v někdejším Novém divadle, a Miloš Forman, absolvent filmové fakulty Akademie musických umění. Alice Valentová debutovala v uměleckém filmu spoluprací na námětu veselohry „Slovo dělá ženu". — Kameraman Rudolf Stahl odvedl první samostatnou práci vysoké úrovně filmem režiséra Jiřího Krejčíka „Svědomí". Dále pracoval Rudolf Stahl na filmech „Anna proletářka", „Komedianti" a „Návštěva z oblak". Filmový přehled 49/1955 (02.12.2009)

Kupodivu dobová komedie (ovlivnil to mladý Forman?), v které se Oldřichu Novému nemuselo až tak špatně hrát. Myslím, že jsem ho v takové roli obětavého člověka zažil i za demokracie. Vše je přeneseno do reálií roku 1955. Zmatky nemá pan Patočka z přebytku milenek, ale z přebytku funkcí. Pobíhá od telefonu ke dveřím, všichni důvěřují v jeho schopnosti. Neponižuje se v montérkách, je sociálním referentem a má sekretářku. Je to kočena. Opravdu si myslím, že v této komunistické píčovině se Oldřichovi nehrálo tak zle, jako v ostatních budovatelských kravinách. (30.04.2013)