Holy Motors

Človek hrá jednoducho v živote rôzne role. Či už sa mu to páči, alebo nie. Niekedy menej logické, inokedy viac. Niekto prezlieka kabáty len zriedka, druhý sa tým doslova živí. A natočiť o tom takúto absurdnú drámu je skvelý nápad. No snažiť sa ju ohodnotiť mi príde podobne zvláštne, ako sa na ňu (ne)pozerať. Nakoniec som to však urobil aj tak. Nech ma čsfd, spolu s ostatnými stránkami, ktoré mám vedľa seba v záložkách, kľudne zato poohovára niekde na pozadí... P.S.: Nepáčil sa mi len ten erotický tanec v svetielkujúcom latexe a opice na konci. Moc doslovné! Ostatné časti filmu by som si naopak pozrel kedykoľvek znovu. (12.01.2015)

Blouznivě fantaskní óda na odosobnělost i procítěnost kinematografie a především hereckou všestrannost Denise Lavanta. Leos Carax jako by si prostřednictvím epizodické struktury "Holy Motors" splňoval sny co se týče natáčení konkrétních bizarních sekvencí se svými oblíbenými aktéry ve fotogenických či ikonických prostředích francouzské metropole. Při tom skládá melancholickou poctu herectví coby profesi proměny, při níž se původní osobnost herce rozplyne v cizí identitě, potažmo ukazuje otroctví člověka ve virtuálním světě předdefinovaných rolí, kde se i limuzíny obávají o svůj osud. (23.06.2012)

K obsahu Holy Motors si dopredu nepotrebujete nič zisťovsť. Aby ste sa však vyhli nejakému väčšiemu šoku, je dobré vedieť, na koho tvorbu sa chystáte a že na vás nečaká žiadny bežný filmový zážitok. Je to jeden z tých filmov, ktorý má schopnosť divákov dokonale polarizovať a súčasne otvára diskusie na tému tenkej hranice medzi artom-pseudoartom. Umenie však žiadne hranice nemá a občas je až smiešne, ako ich potrebujeme mať pri všetkom jasne definované. Tak ako je v nás odmalička programované, čo možno považovať za krásu a čo už je naopak ohavné. Carax spája tieto spoločensky nastavené protipóly do jedného obrazu a vytvára tak v našom mozgu dokonalý chaos. Okrem zopár scén, ktoré sú vizuálnou extázou, v nás naopak často vyvoláva skôr nepríjemné pocity. Cez niekoľko postáv (všetky hrá výborný Denis Lavant) hlboko preniká do nášho vnútra a vyťahuje z neho démonov, ktorí v nás väčšinou len ticho prebývajú. A to, čo sa derie na povrch, tá priama konfrontácia s pravdou, jednoducho nie je každému pochuti. Holy Motors otvára náruč otvorenému divákovi a milovníkovi filmu. Nevšedná francúzska snímka nostalgicky vzdáva hold remeslu herectva a samotnej kinematografii cez odkazy na staršie tituly, ktorých príbehy zasadzuje do čarovného Paríža a dopĺňa ich perfektnou hudbou. Jej dokonalú nadčasovosť v zachytení vyprázdnenosti a pocitoch samoty, dnešná doba ešte viac prehlbuje. Pre mňa je to presne dielo, ktoré definuje umenie a ktoré možno zaradiť do kategórie nadfilmov. Pretože aj keď už máte čo-to napozerané, otvorí vám úplne novú dimenziu sprostredkovania zážitkov. A pripomenie, prečo filmy tak veľmi milujete. (14.07.2021)

HOLY MOTC RS. *** Jako tak často – varuji – můj komentář čtěte leda až poté, co jste film viděli. *** Ačkoli pokud jste si přečetli některou zdejší oficiální anotaci, jste už dílem stejně nahraní. *** Na YT visí dokonce oficiální video s „finální scénou filmu“, jsme-li u spoilerů, a je to fantasticky výmluvné, v řádu přístupu prostředních lidí k tvorbě každého génia, protože ve skutečnosti se o finální scénu nejedná, ta ve filmu následuje až pak. Jenomže si úplně čistě odmítli připustit, že by filmový opus vůbec mohl končit infantilním žvaněním mašinek, totiž limuzín :) Historie se (zase) opakuje, stejně jako bylo pověstně nepřípustné, aby Leos Janáček skončil operu proslovem koktavé žáby ;) *** Mnohem větší smůla je v tom, jak je film anotovaný zde na Čsfd – neuvěřitelným spoilerem, který předem jedním šmahem zboří celou tu jemně vystavěnou síť postupného odhalování, do níž se má divák nechat s rozkoší polapit, jelikož je divákem – naštěstí jsem to četla až pak, takže bylo na mně, kdy rozechvěle a nadšeně pojmu první podezření a kdy s úžasem a ďábelským chechotem pochopím, že ten člověk byl ve všech doposud viděných scénách „jenom“ hercem, a kdy se to znovu otočí s vědomím, že teprve tímhle herectvím se ve společnosti toho času po svém prodírá ke všem možným (i doposud nemožným a jinudy nedosažitelným) životním rolím člověka a ve všech scénách je tedy především živým, dokonale se života chápajícím, život nově dourčujícím – člověkem (ne pouhým hercem). *** Nejhlubší porozumění Leose Caraxe nepatří filmu, ale filmem životu, a proto může dokonale absorbovat film – zároveň tak obojí obsáhnout a překročit, dosáhnout dosud neexistujících možností filmu, a jimi života, a proto zároveň s obrovským vypětím, nejladnější elegancí i nejulehčenějším smíchem plným zmoudřelé, vážné radosti i nejčistšího, pořád nově se rodícího okouzleného nadšení. A to mluvím o monsieur Oscarovi, o Leosi Caraxovi, i o sobě. Krása. Film je znovu mrtev, ať zase žije film. *~ (23.11.2012)

Člověče nešťastná, nasaď si svou masku a snaž se žít svou každodenní show. S falešným úsměvem prožívej marnost a pomíjivosti všeho (ne)skutečného. Hledej cit, emoce i lásku v každém okamžiku, neb žádnou vteřinu již nevrátíš, hledej dál, dokud nenarazíš na absurdnost reality...svého života. Nepříjemný pohled, že ano? Jeden z filmů, který Ti toho o sobě moc neprozradí, směsice zdánlivě nesouvisejících podivností do sebe ne a ne zapadnout, zvlášť, když do toho taháme celebrity či balkónový muzikálový kýč. Více komedie, více dramatu, snad i silnější odkaz by mi osobně pomohl. Takhle mi v mozku zůstává jen má závěrečná myšlenka (blbost) a art, jenž klouže po povrchu, který tvůrci jako Tarkovskij či Michalkov v mých očích s přehledem strčí do kapsy. (26.02.2017)