Návrat domů

Radostné dny osvobození v neradostných událostech. Film stojí především na dvou scénách, které mají až mrazivě izolující funkci. To když přichází hlavní hrdina v podání Karla Högera oznámit stařičké paní, že její jediný syn, na něhož stále čeká, padl a poté když navštíví starého profesora v jeho sklepním provizoriu, ze kterého nevyšel celých pět let. Každé ze scén dominuje herecký výkon, v první Terezie Brzkové a ve druhé Františka Smolíka. (12.05.2013)

Další smutný důkaz, jakou cestou se mohl ubírat náš film, nebýt únorového převratu (i když tento film vznikl již po něm). Řemeslně až uchvacující dílo, které výborně vystihuje nadšenou a hektickou atmosféru osvobozeného města, do kterého je v zajímavém kontrastu vložena temnější linie nadporučíka, který postupně přichází o všechno co měl. Film je naprosto zbaven naivity a patosu a ideologická stránka je silně potlačena, dá se říct, že některé její prvky nejsou vůbec záměrné, ale věrně charakterizují dobu krátce po osvobození. Je zde několik působivých scén, jako návštěva u matky zemřelého vojáka, až expresivní scéna ze skladu šatů i věty učitele ze sklepního bytu plné naděje. Výkony herců jsou zde navíc vzácně vyrovnané a to i v ženských figurách, ktěré zde působí živě a vůbec ne křečovitě (příjemně na mě zapůsobilo ztvárnění Marešovi bývalé partnerky). (09.05.2009)

Martin Frič byl největší režijní hvězdou První republiky i zestátněné kinematografie a Karel Höger byl charismatický herec, kterému podobný styl rolí, jako byl jeho nadporučík Mareš, vyloženě seděl. Třetí hvězdička je konec konců právě za Högera a jeho herectví. Po řemeslné stránce se Návratu domů mnoho vytknout nedá a prvoplánová propaganda se ve Fričově snímku taky nekoná. Dokonce je na začátku filmu zmíněna v jedné větě účast československých vojáků na operacích na západní frontě a bylo to určitě na dlouhá léta naposledy, obávám se, že až do natočení Oázy a Nebeských jezdců. Na druhou stranu, všechny ty šťastné úsměvy, uniformy, sympatičtí rudoarmějci tančící kozáčka, celá ta atmosféra vysílá podprahové signály o době, která vedla ke zglajchšaltování české kultury. Ten film je jako režim v letech 1945-48. Svým způsobem tenhle druh filmařiny považuju za nebezpečnější než ty tupé agitky, které jsou ve své naivitě a přímočarosti strašně snadno identifikovatelné a směšné. Copak asi jeli do Sudet dělat ti sympatičtí vojáci - šířit demokracii? Zkrátka a dobře, po emocionální stránce mně ten film nikdy nesedl. Celkový dojem: 55 %. (20.06.2014)

I ve své době v záplavě filmů heroizujících odboj, kde smrt hrdinů byla chápána jako setba svobody, ale vyústění bylo nakonec vždy optimistické, musel být tento neakční a desilusivní snímek výjimkou. A sám název je vlastné ironický komentář filmu, protože se nebylo kam vrátit, válka vše obrátila a místní obyvatelstvo nebylo s to chápat vracející se vojáky. Takže nakonec zůstala jen armádní služba jako berlička dalšího žití. Zde je optimismus konce hodně tlumený a hodně podmíněný. (04.05.2015)

Pan Martin Frič to se mnou vždycky uměl, tentokrát mi dal nahlédnout do poválečných dní v Praze roku 1945, kde rozehrává příběh mladého nadporučíka Mareše - mimochodem výborný Karel Höger - a najednou je všechno jinak, než si myslela hlavní postava a než jsem já očekávala... Smutná dohra 2. světové války, zpřetrhaná přátelství, ztracené lásky, ztráta rodiny... A přes ten tíživý zmar i pocit radosti a štěstí, že válce odzvonilo a život se snad začne postupně vracet k normálu... (16.09.2023)