On a jeho sestra

Anny Ondráková a Vlasta Burian jako sourozenci na plátně fungují skvěle, ona se chce dostat na divadelní prkna a on jí pomáhá, to jsem se nasmála.. Roztomilá taškařice se spoustou povedených vtípků, hezkých písniček a tanečních čísel, s přimhouřením oka dávám čtyři hvězdičky, mám příjemně naladěno a takový ten přiblblý úsměv na rtech.. (28.08.2021)

Cosi snad ještě méně než anekdota. Zpřeházený katalog gest, grimas, vtipů, písniček a frází by se snadněji mohl stát parodií žánru i doby či posloužit jako odstrašující příklad lidové prvorepublikové zábavy než se proměnit v živé komediální dílo z divadelního či poštovního prostředí. Na druhou stranu lze snímek ovšem chápat jako subverzivní kritiku popřevratové krize mravů na poštovních úřadech. Několikrát se mi vybavilo, jak si třeba Sigismund Bouška stěžoval Otokaru Březinovi: „[…] pošta za republiky je hrůzně nepořádná! Nemáme nikde pořádek, všude je anarchie a chaos. Poštu dostanu až večer (za Rakouska dvakrát denně a přesně), a to třeba noviny až za 3 dny…“. (22.05.2014)

Přechod z němého na zvukový film se zdál být přirozenou součástí technického vývoje československé kinematografie, přesto se novým podmínkám dokázala přizpůsobit jen hrstka vyvolených. S koncem dvacátých let vstoupili do ateliérů také noví mladí lidé, jejichž talent a odvaha měli být využity v následujícím období, plném netušených možností, které nabízel zvukový film. Martin Frič tehdy teprve sbíral režisérské ostruhy u svého guru Karla Lamače, jehož rozpolcená osobnost mezi dvěma zeměmi vyžadovala nástupce a pokračovatele zároveň. Laciný operetní kus z pera Bernharda Buchbindera zpočátku nenasvědčoval nic o své výjimečnosti, tu získal teprve s příchodem Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, gigantických filmových hvězd s tehdy již mezinárodním renomé. Pásmo burianovských skečů, grimas, slovních i pantomimických hříček, jimiž je titulní postava poněkud prostořekého listonoše obdarována, se ocitá ve vzácné shodě s klaunstvím Ondrákové, působícího na vlně naivního herectví a zúročujíc tím nemalé zkušenosti z předchozích období. Hudba a písničky, kterých je film v některých momentech doslova předimenzován, dnes již stěží naleznou své posluchače, přesto alespoň ta o růžovém psaníčku přežila v různých variacích jejich autory. Dryáčnicky podbarvený snímek, směle zapadající do Burianovy početné filmografie, je nenahraditelným dokladem prvních experimentů s českou zvukovou kinematografií, která zatím jen pomalu odvykala manýrům minulých dekád. (03.10.2008)

Snímek z pomezí němého a zvukového filmu. Tady už se sice mluví (a zpívá), ale estetika je ještě víceméně z dob snímků bez zvuku (což ho dělá mírně zajímavým)... Jinak spíš podprůměrný kus, který funguje jen ve scénách s Vlastou Burianem, mající slaboučký scénář a velebící pokleslý žánr operety a odrhovačky typu Růžové psaníčko. Nic, na co by se nedalo rychle zapomenout (narozdíl od Burianových pozdějších veseloher) ... (28.12.2013)

Upraveno v květnu 2020. On a jeho sestra je varietní zábavou s eskamotérským pohybem v uvolněnějším ovzduší. Nelze vinit Karla Lamače, ani jeho pomocníka Martina Friče, že v počátcích tuzemského zvukového filmu sáhli po osvědčené a v tehdejší společnosti oblíbené formě zábavy. Potom již záleží na osobní přízni, když zvolený formát má sklony sklouzávat k dětinské bodrosti. Prvním proudem trendu a gejzíru estrádní zábavy je Jarda Brabec (příjemný Vlasta Burian), listonoš v klaunském volnoběhu nešikovnosti, dobromyslnosti a zadržovaného hulvátství. Všetečnost je tu explozivní přizpůsobivostí dynamice pohybu a nutných grimas. Druhým gejzírovým vývěrem estrádního pobavení je Anny Brabcová (energická Anny Ondráková), Jardova sestra a po zářivé auře herecké popularity prahnoucí vrtošivě poskakující pitvoření. Aneb i snaživá komorná herecké hvězdy ke slávě může dojít. Třetím proudem doby estrádního kolotoče je Jiří Bernard (sympatický Otto Rubík), ředitel kabaretního divadla Rokoko a obletovaný milovník v té nadřazené odměřenosti. Ostatně každou divadelní premiéru provází nejistota z věcí dějů budoucích. Z dalších rolí: afektovaná a namyšlená subreta Sabina Veldenová (Olga Augustová), nesmělý autor divadelního představení a ctihodný ministr pošt (Theodor Pištěk), Sabinin poslušný pejsánek a divadelní investor Burda (filmový režisér Jan Sviták), líný vrátný divadla (Josef Kobík), či zpívající pošťáci (Rudolf Antonín Dvorský, Karel Vacek a Václav Bláha). On a jeho sestra je lehčím kusem filmové zábavy, užitečně využívající populárního trendu dobové zábavy. Zajímavé jako skutečnost odrazu charakteru tehdejšího vkusu a hvězdného naplnění. (19.04.2010)