Počestné paní pardubické

Povedená protektorátní historická komedie z období baroka o zkažené morálce pardubických měšťáků a zejména drben - tzv. počestných paniček, která je však aktuální dodnes. Tehdy měly Pardubice svého purkmistra, konšely a kata Jiřího, který měl za ženu pohlednou katovku jménem Rosina. Ta způsobí mezi místními drbnami neboli "počestnými paničkami! velké pozdvižení, když se vydá ven s čepcem na hlavě nebo když si sedne v kostele mezi ostatní. Místní berou katovské řemeslo jako cosi špinavého a nečestného, a moudrý kat, který pouze vykonává tresty, o kterých rozhodli soudci, se snaží své řemeslo ospravedlnit, ale marně. Rozhodne se tedy, že bude vykonávat jiné řemeslo. Jsou zde také rychtářův písař Prokop Trubka a mladá krásná slečna Anička Dražická, o kterou se stará podivínská hraběnka. Ti dva jsou do sebe zamilováni, ale hraběnka chce, aby si Aninka vzala starého purkmistra, protože se díky tomu spojí jejich polnosti, a na city své schovanky zvysoka sere. Do Pardubic dorazí na jakousi tajnou misi vysoký královský úředník, který řeší městské erby a místní počestné paničky chtějí za peníze nebo za svou počestnost erbovní titul. U hraběnky je zloděje přepadena její druhá schovanka baronesa Helena, ale ta zloděje překvapí a on nestihne nic ukrást. Jedna z těch nejpočestnějších paní pardubických vláká Prokopa do svého příbytku, aby ji učil hrát na klavír, a začne ho svádět (dal bych si říct). On je však čestný, a tak zhrzená panička začne vřískat, že jí chce Prokop znásilnit. Díky tomu o něm začne pochybovat také Aninka a rozhodne se zaslíbit purkmistrovi. Drbna Kostíková se dozví, že rychtářova dcera Dorlička si od katovky koupila očarované punčochy, díky kterým se do ní něm zabouchnout Prokop. Využije toho, zneužije dívku jako svědka a vyvolá konšelské slyšení, během kterého má být katovka konečně pokořena. Do Dorličky je celou dobu zamilovaný perníkář Flaška a ten Dorličku od svědectví uchrání, a tak má Kostíková opět smůlu. Jak řekl rychtář - "Kde husy tam štěbety, kde ženský tam klevety". Prokop se zoufale snaží získat Aninku a katovka zorganizuje jejich tajné setkání u sebe doma. Na schodech se schovává purkmistr a ten vyslechne jejich rozpravu a pochopí, že ho Aninka nikdy nebude milovat. Po cestě z katovny je přepaden neznámým lupičem, který mu sebere klíče od městské pokladny. Podezřelým je Prokop, který se chvatně chystá opustit město. Skončí dokonce na chvíli na mučidlech... Nakonec se všechno díky moudrému katovi vyjasní, zjistí se, kdo je skutečný zloděj a také je odhalen jeho nečekaný komplic ženského rodu. A tal si purkmistr podá s katem Jiřím ruku a tím jsou on i jeho žena Rosina zbaveni potupného stavu. Falešné paničky ji naoko přijmou mezi sebe, aby jim ukázala novou módu...Velice povedená komedie o jedné mladé lásce, hejnu rádoby počestných farizejských paniček a vykutáleném královském úředníkovi. Film s poselstvím, že jsme si všichni rovni bez ohledu na to, jakou profesi vykonáváme.  (15.11.2023)

„A proč se perou?!“ - „Pro nějakou ženskou povětrnou! - „Vždycky, když mám pěkný těsto, tak se semele nějaké lotroctvo, zatracený ženský pokolení!“ Chudák rychtář, chvíli pokoje mu nedají…Počestné paní pardubické jsou spíš úsměvnou moralistní satirou než komedií jako takovou. To ovšem neznamená, že by se u ní člověk nebavil. Ani ne tak koncentrací hlášek jako spíš kreacemi protagonistů, z nichž se mnozí vyřádili a jejich postavy tu a tam rozesmějí. Plachtův Rychtář („Kde husy tam štěbety, kde ženy, tam klevety, zatracený ženský pokolení!“), svérázná hraběnka Brzkové, jedovaté paničky (Valentová, Bušová, Medřická), ušlápnutí manželé (Kohout, Kreuzmann) či správňácký „katovský“ pár Smolík a hlavně Štěpničková („Ale já se ti do toho nechci plést, dělej, jak myslíš.“), ti všichni umí vyloudit úsměv na tváři. Oceňuju i snahu o dobovost (nejvíc zaujmou pěkné kostýmy a… ehm, nejedna dmoucí se hruď), naopak škoda je uspěchaného konce. Za mě slušné 4*. „Řekni jim tam své mínění!“ - „To jako myslíš tvé mínění?“ (15.12.2019)

Otakar Vávra měl Cech panen kutnohorských, Martin Frič zase Počestné paní pardubické. Oba filmy jsou roztomilé kostýmní historické komedie tak trochu francouzského střihu, oba mají krásnou výpravu, jsou profesionálně natočené a na špatného herce v nich vlastně nenarazíte. Jenže tenhle se mi líbí o něco víc, za což vděčí především rázné Jiřině Štěpničkové, uhrančivé Zitě Kabátové, Jaroslavu Marvanovi, Jindřichu Plachtovi ("Zatracený ženský pokolení!") a také Daně Medřické, která o sobě už v této nevelké roli dala jaksepatří vědět. (28.02.2016)

Moje babička byla z Pardubic. Manželství mých prarodičů byl pravděpodobně nejharmoničtější vztah, jaký jsem v životě poznala. Už nikdy se asi nedozvím, jestli: "Ale jak myslíš, Jiří. Ty máš vždycky pravdu." je obecně na Pardubicku užívané, nebo to babička převzala z tohoto filmu, ale zaznívalo to pravidelně po té, co babička rozhodla o chodu věcí příštích. Pro rodinnou pohodu a harmonii i já doma opakuji: "Jak myslíš, Jiří, ty máš vždycky pravdu:" Katovka to měla v malíku a babička taky, není nad to učit se od mistrů. (20.12.2018)

"Zatracený ženský pokolení..." Tahle hláška rychtáře v podání Jindřicha Plachty zaznívá v tomto kouzelném filmečku snad na každém kroku. Pokrytectví paniček pardubických (a jejich klevety) je vskutku děsné (a směšné zároveň). Z jejich přehlíživého postoje k ženě mistra ostrého meče (kata) Jiřího, panně Rozině, je člověku až trošku smutno. Přesto jsem se, zvláště v druhé části filmu, náramně bavil. K popukání byla především scéna, kdy je Rozina (kvůli dosti absurdnímu obvinění) předvedena před městský soud (viz zejména její hláška "nelezte mi na kůži"). Film má i "detektivní" zápletku a nemůže chybět (pro dobu vzniku tohoto filmu) tak typický šťastný konec... :-) (27.07.2018)