Prstýnek

Příběh milostného vzplanutí jinocha - venkovského pytláka a mladé kněžny, od níž se po sňatku se zestárlým šlechticem očekává potomek. Z onoho románku skutečně vzejde kýžený pokračovatel rodu a podaří se utajit, že jde o levobočka. Po letech mladý kníže navštíví panství a zakouká se do pytlákovy dcery. Samozřejmě netuší, že je to jeho sestra... (02.04.2012)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)

Príjemný romantizujúci film pre pamätníkov pripomínajúci Babičku Boženy Němcovej. Život prostého pytliaka, ktorý sa zapletie s kňažnou a plod ich lásky po rokoch vyvolá znovu rozruch čo spôsobí, že sa pravda vyjaví a všetko nakoniec dobre dopadne. Produkcia aj herci majú predvojnový šarm ale aj výbornú kvalitu. Hlavne Jaroslav Marvan hviezdi v úlohe farára. Ľúbostné scény však troskotajú na dobovej topornosti. 70% (21.10.2023)

Protektorátně selankovitý snímek, který měl obecenstvu v pustém roce 1944 pomoci zapomenout na plytkou současnost. Zaznamenáníhodný je ale jiný fakt, totiž že komedie Martina Friče v sobě archivuje dobové rodičovské a pedagogické zásady (,,Škoda rány, která padne vedle.") a jako taková je v blízké budoucnosti potenciálně na indexu politicky nekorektních filmů. S příchodem zákona zakazujícího rodičům používání fyzických trestů se možná i protektorátní Prstýnek ocitne v trezoru, jistě se najde nějaký patřičně horlivý ministerský úředník či ještě spíše úřednice, stejně jako se dnes v USA z filmů z 50. let digitálně retušují cigarety... (28.12.2012)

Z knihy Náš film : "Je třeba ocenit Fričovu odvahu adaptovat v této době pro film povídku komunistického spisovatele, jehož dílo bylo od samého začátku okupace na indexu. Frič správně spoléhal, že nacističtí cenzoři nebudou znát povídku Táta, otištěnou v Olbrachtově sbírce "Devět veselých povídek z Rakouska i republiky", a navíc že vůbec neuvedou vlastní jméno autora námětu Kamil Zeman v souvislost s Ivanem Olbrachtem. A tak se divák mohl radovat nejen z úsměvného filmu, ale i z ošálení okupantů." (31.07.2017)