Páter Thomas

Nejslabší z Fulciho trilogie, ale i tak zatraceně dobrý horor. Největší problém jsem tu měl s tím že tu prakticky není hlavní postava/y které by film vedly po mysteriózní zápletce a divnosti se děli kolem jejich linky, jako mu je tomu u dalších dvou filmech. Zde sledujeme různé události v jižanském městě a New Yorku, kdy ke konci se události spojí a tím se utvoří i sestava hlavních postav. V ten moment mě film nejvíce pohltil (posledni půl hodina). I přes to ale mě to bavilo. Atmosféru to mělo výtečnou, několik silných scén taky (vyblití vnitřností, prolézání hrobkou, létající červy), gore peckový. Takže jo, vydařené to je, ale muj problem asi je ten že jsem si tento první film z trilogie pustil jako poslední a jde to cítit. Surrealistická atmosféra tu není tak nosná a ani ta hlavní zápletka, i tak se ale jedná o skvělý film 8/10. (17.03.2024)

Fulci ve svojí nejšpinavější podobě nikdy nevyhovoval každýmu, a nikdy se o to vlastně ani nesnažil. Následující brutality jako The Beyond nebo The House by Cemetery jenom potvrzovaly režisérovu kontroverznost a snahu vyvolat v divácích hlavně zhnusení, než strach. Někdo mu to žral, jiní mu na hlavu házeli špínu. Musí se mu však uznat, že všechny ty explicitní scény plné detailně nabodnutých očí, vyzvracených vnitřností nebo lidožravých pavouků s hororovou kinematografií pěkně otřásly. A pro mě to byl právě Páter Thomas, co mi otevřel brány do toho pravého filmového pekla. Tehdy jako osmiletý cucák, co měl za sebou leda tak první Noční můru v Elm Street nebo Tremors, jsem po tomhle začal koukat na ten hororovej svět úplně jinýma očima. A zůstalo mi to, díky bohu, do dneška. Mizerné hodnocení chápu, ale nostalgie mi nedovolí jinak, než nahodit plný barel. (06.09.2011)

Tento hit šťastných českých a slovenských vlastníků videopřehrávačů osmdesátých let, rozhodně nepatří k mistrovým nejpovedenějším kouskům. Ovšem vyčítat filmu scénáristické nedostatky v podobě logických lapsů, by bylo (a vhledem k reakcím uživatelů) i je zcela fatální chybou, vycházející z nepochopení a neznalosti jak Fulciho díla, tak i jeho osobnosti. Nahrazení lineární logiky logikou mozaikovu, bylo jedním z důležitých pracovních nástrojů tohoto velkého obdivovatele surrealistů (především pak Bunuela), stejně jako fascinace iracionálnem a temnotou nevědomí, vystupujících na povrch v podobě strachu z neznámého a nepochopitelného, obav z věcí a jevů, které se nachází mimo dosah vědecky zracionalizovaného a utříděného světa, který má zdánlivě pro vše svá uklidňující vysvětlení. Nicméně Paura nella cittè dei morti viventi obsahuje (alespoň dle mého názoru) dva přehmaty, které se měrou zásadní podepisují pod celkovou neuspokojivost snímku. Jsou to jednak výrazně nepovedené (až by se chtělo říct odfláknuté) gore efekty a takřka úplná absence pro Fulciho tolik typického černého humoru (jedna vrtačka v hlavě to nespraví). (13.04.2007)

Film, pri ktorom je nám síce jasné, že nemáme do činenia s "logickým" scenárom, "hereckým" prejavom, "dobrým" vkusom či dokonca celkom normálnym režisérom, napriek tomu zreteľne cítime, že sme svedkami čohosi veľkolepého. Tá veľkoleposť nie je grécko-rímska, ale archaická, prvotnopospolná. Fulci vedie človeka k počiatkom jeho ľudskej existencie, kedy z obrazov a zvukov skladal podoby svojich božstiev, barbarských, ale vznešených a veľkolepých. Človek pri sledovaní tohto "prvotnopospolného" hororu nepremýšľa, pretože je paralyzovaný úžasom, tak ako je veriaci bezmedzne fascinovaný ostatkami svätých (ako ďaleko od hororu môže byť morbídna adorácia vysušených mŕtvol v chrámoch?). Pri púhej spomienke na niektoré fazety Fulciho kryštálu (hučiaca piesková búrka, zvuky vtákov v korunách stromov na polnočnom cintoríne, vrčiaca a zavýjajúca zombi nakúkajúca do rozsvietených okien, chodidlá mŕtvej pani Holdenovej stojacej za paravánom) spätne pociťujeme esenciu čírej hrôzy a nejasne si uvedomujeme, že sme boli zasiahnutí kdesi v našom najhlbšom, "najstaršom" vnútri. Potrebuje tu niekto výkladový filozofický slovník? (31.10.2004)

Tenhle horror jsem viděl kdysi dávno v jednom zakouřeném pražském klubu, kde jednou za měsíc mimo jiné promítali kultovní filmy (např. OBCHOĎÁK SMRTI od Wynorskiho nebo Raimiho ARMÁDA TEMNOT) a dostalo se tak i na PÁTERA THOMASE. No a dnes po druhém zkouknutí stále platí, že tohle je poctivá italská horrorová práce. (02.12.2016)