Když utichly trumpety

Žádné velké ideály, žádní kladní hrdinové, žádné dojemné projevy a hrdé mávání americkou vlajkou, jen krutost, špína a šílenství války. Hlavní postava Manning má jedinou ambici - přežít, tomu podřizuje vše, na ostatní příliš nehledí a nijak se to nesnaží skrývat. Podobný egoistický přístup spolubojovníkům - podřízeným i nadřízeným - není po chuti. Může se z takového jedince stát hrdina? Dojem z filmu poněkud sráží slabá hudba, jinak nemám co vytknout. Syrový, uvěřitelný a překvapivě dobrý válečný film. 75% (02.02.2009)

Nízkorozpočtové "Trumpety" jsou filmem s příběhem z málo zobrazovaných okamžiků druhé světové války. Jde o boj na belgicko-německé hranici, tedy v době, kdy je již válka prohraná, ale Němci dál ustupují a houževnatě se brání. Překvapí už jen hlavní postava, která jak vzhledově (Eldard se typově hodí spíše na prohnilé padouchy) tak charakterem rozhodně žádné sympatie nezískává. Není obvyklé zvolit za hlavní hrdinu antihrdinu. Eldard hraje vojína, který jediný přežije ze své čety. Je povýšen na seržanta a dostává na starost četu nováčků. Ze svého povýšení však není vůbec nadšen a podle toho vypadá i jeho velení... Jsem za tuto tématiku rád; člověk se už časem Stalingradu, Afrikakorpsu a Bitvy o Anglii přejí, takže není rozhodně na škodu zabrouzdat ve 2. světové válce někam jinam. Nevím ale, jak moc věrně jsou tyto okamžiky zachyceny. Němci jsou tu na jedné straně líčeni takřka nepřemožitelně, kdy s jednou "osmaosmdesátkou" a pár tanky bezproblémově brání daný úsek fronty (spojenecká letadla nejsou schopna je najít, a tak pod jejich palbou umírají stovky Spojenců - což nepůsobí příliš reálně), na druhou stranu jsou při boji zblízka zcela neschopní a padají jako hrušky. Kde je pravda, nevím. Za shlédnutí Trumpety rozhodně stojí, kvůli hlavnímu "hrdinovi" a zmíněmým rozporuplnostem však nejdu příliš vysoko... 70% (17.09.2009)

Televizní film, který se svou kvalitou, když ne vyrovná, tak velmi blíží populárnímu seriálu Bratrstvo neohrožených. Podobná je neokázalost, absence patosu, glorifikace války a amerického patriotismu. Válka v podání režiséra je o špíně v zákopech, stresu, strachu, snaze přežít, o nedostatku proviantu a někdy i docela přízemní zbabělosti. Ten pocit reality je sice cenný, ale pokud bych měl mít nějaké kritické výhrady, pak by směřovaly spíš k faktu, že ani takhle poctivě odvedená práce nevypovídá mnoho o celkovém charakteru války na západní frontě. Ta se ze své podstaty hodně lišila od toho, co zažívali vojáci na východní frontě nebo na bojových liniích na asijském kontinentu. Podobné krvavé bitvy vedené na ostří nože byly z hlediska Američanů vyloženě vzácností. Američtí velitelé s ohledem na veřejné mínění ve Spojených státech dbali na minimalizaci ztrát a nevyhledávali osobní kontakt svých jednotek s nepřítelem. Válku rozhodovala materiální a technická převaha, fronta se hýbala kupředu jen zvolna poté, co systematickým bombardováním a ostřelováním byl protivník dostatečně zdecimován. Tam, kde Američané narazili na houževnatého a dobře motivovaného protivníka, jako byli např. Kesselringovy jednotky v Itálii, tam se postup spojeneckých sil přes výraznou převahu zastavil. Po herecké a režijní stránce nemám k filmu připomínek, bylo by fajn, kdyby se podobně pečlivý přístup dal brát v kinematografii za průměr. Celkový dojem: 95 %. (23.09.2009)

Takhle se má točit pro televizi. John Irvin, který stvořil nevyrovnaný, ale realistický Hamburger Hill, se vrací do válečného pole tentokrát druhé světové války. Co potřebuje voják, aby přežil? Nejen fyzicky, ale i psychicky? Válka se podle mě nedá v obrazech pochopit, pouze lze všechnu tu hrůzu přiblížit a doufat, že dokážete zprostředkovat, co nejvíce emocí a vrstev války. To se rozhodně filmu povedlo, protože od beznaděje, až po nenávist k těm, co rozhodují od stolu a kafíčka svých teplých kanceláří, film funguje a děsivě jednoduše upozorňuje na většinu důležitého, co každý o válce má znát (od cukru a biče až po její absurditu). Tady nikdo nepotřebuje slavné hvězdy ani obrovské peníze, tady se dá kafe a cíga a jde se na popravu... Jednoduše zprostředkovaná syrová realita války. (27.07.2010)

Film Když utichly trumpety je důkaz toho, že i v dnešní době, kdy jsem viděl snad stovky válečných filmů, mě stále má co překvapit. O to více mě těší, že tenhle film původně autoři směřovali do televize, ale při sledování vypadá uplně jinak. Ušetřilo se především za exteriéry, protože se natáčelo v Maďarsku. Díky tomu mohli autoři alespoň víc obětovat do akce. A akce je fakt parádní. Na televizní film přímo dokonalá. I příběh má páru, přestože je stokrát omýlanej. Na tom ale vůbec nesejde, podstatný je celkový průběh a ten je prostě parádní. Nechápu pak, co tu zdejší kritizujou. Mají co chtěli. Válečný film plný kruté realistické války. Nic víc, nic míň. Filozofat nad tím nemá smysl, i když to kdekdo ze zdejších dokáže. Nadávat ale, že film je jenom o akci, tak ho na místě uškrtim. (17.07.2010)