Škola základ života

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)

Scénář: Václav Wasserman, Jaroslav Žák .. První z dua „školských" komedii nese stejné parametry, jako o rok starší přírůstek. Křišťálově dokonalý, nestárnoucí humor, skvělé herecké výkony a studentské hlášky. (29.04.2006)

Ne tak dokonalá jako "Študákova duše", přesto výborná komedie, plná nezapomenutelných scén, nesmrtelných hlášek, nezapomenutelných figurek (i když na Máňu by člověk raději zapomněl). Navíc ten jalový závěr hromadného úprku ke šťastným zítřkům vzhledem k roku vzniku působí až mrazivě a dává celému filmu zcela nový rozměr. (31.05.2011)

Klasická veselohra ze studentského života, přesně takové to bylo až do roku 1952. To jsem už maturovala- jako poslední prvorepublikoví studenti. Pak se to změnilo. Změnili se i profesoři a začaly komunistické pitomé JEDENÁCTILETKY. To na některých školách bylo více politiky než odborných předmětů, zrušili cizí jazyky (nahradila je ruština), zmizela latina a řečtina, zmizeli typičtí profesoři jak je znáte z tohoto filmu a zmizel volný a svobodný studentský život. Vím to, moje dvě sestřenice už maturovaly v letech 1958 a 1960 a jejich všeobecné znalosti..... škoda mluvit ! Je to však úžasný film a jsem ráda, že jej mám ve své filmotéce. (28.02.2013)

Rovnako trefná cesta do hlbín študentskej duše, ako Cesta do hlbín študentovej duše. Znova nechápem, ako môže študent gymnázia nič nevedieť, dostávať jednu guľu za druhou a byť v septime. No je to komédia, čiže film, takže to ide. Mňa potešilo, že sa tentokrát Frič aspoň trochu sústredil aj na jednu vznikajúcu lásku v triede a jednu peknú pani profesorku, ono to akosi k študentskému životi patrí viac, ako všetko okolo. Zasadenie do doby a filozofovanie nad významami z toho vyplývajúcich prenechám odborníkom, z tohoto hľadiska ma film príliš nezaujímal. Bavil ma hlavne preto, že rozdiely medzi študentami vtedajšej doby a tej mojej, respektíve snáď aj tej dnešnej, sú iba kozmetické. Tá drzosť bola, ak film neklame, stále rovnaká:). (29.06.2013)