Škola základ života

Já tyhle staré české filmy raději moc nevyhledávám, protože mě většinou nenadchnou, a to byl i tento případ. Říkal jsem si ale s ohledem na proslulost tohoto snímku a jeho umístění mezi stovkou nejlepších filmů, že bych se na něj konečně měl podívat. Stalo se tedy. Já prostě nějak nemůžu skousnout tu naivitu, která je pro tyhle snímky tolik typická. Jako komedie je to pro mě průměrná záležitost (nejlepší byla hodina němčiny, na chvostu je tenisový zápas a ten příšerný konec). Plus si neodpustím rýpnutí, že nevím, proč některé septimány hrají zdatní třicátníci. To nebyli dost dobří mladí herci? (29.10.2012)

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)

Opravdu vydařená komedie ze školního prostředí. Několikrát jsem nemohl až popadnout dech, jak jsem se smál (školní zemský inspektor, mrož, básník-trpaslík...). Spoustu věcí se do teď nezměnilo, třeba úvodní prohlášení o studentech a profesorech. : )) Ale hlavní zápletka by dnes už naštěstí nemohla fungovat, takže to na mě působilo trochu divně, ale ne zas tolik, abych měl pokažený zážitek. Ladislav Pešek jako vždy exceloval. (25.07.2014)

Příjemná "študácká" klasika, která dokáže pobavit chtěně (výborný scénář a skvělé herecké výkony) – i nechtěně (roztomilá naivita některých scén a replik, pochybný věk hlavních aktérů). Je zajímavé, nakolik si tahle lehkonohá satira uchovává v jistých aspektech svou platnost... A především stále dokáže rozesmívat diváky. Nebýt debilního závěrečného běhu a nesmrtelného hlodu "poběžíme stále kupředu" (zjevně implantovaného dodatečně), byla by to dokonalá komedie... (25.04.2004)

Ako som už spomenul v komentári k Cestě do hlubin študákovy duše, sú to dvojčatá. Nie siamské, ale ani rovnocenné. Škola, ktorú priviedol Martin Frič na svet o rok skôr, ako Cestu, mi pripadá dosť nedonosená. Humoru je v nej menej a je kŕčovitý, karikatúry sú nevľúdne, satira nemilosrdná. Absentuje človečina, ľudskosť, láskavý pohľad, ktoré by zjemňovala militantný pohľad na profesorský zbor. I keď v oboch filmoch nájdeme alter egá jednotlivých postáv (dokonca hrané tými istými hercami), Jindřich Plachta sa na škodu veci ešte v Škole neobjavil. Pri porovnávaní Školy a Cesty sa mi vybavuje porovnávanie Tankového praporu s Černými barony, kde som uplatnil obdobné výčitky. (30.06.2011)