Kovář z Podlesí

Kritický humbuk, který se strhl kolem této nové pohádky a označil ji za nesmyslnou podivnost, selhávající v nejzákladnější schopnosti vyprávět a "udržet nit", osobně vnímán jako dosti nemilý omyl. František Fuka si zakládá svoji kritickou "osobitost" na tom, že co nejpodrobněji sleduje děj a hledá sebemenší skulinku, kde dramaturgovi či skriptce něco uniklo. Tím dokazuje jen to, že je velmi pozorným divákem, který se ale bohužel zajímá o naprosté malichernosti a ne o podstatné rysy zhlédnutých filmů. Zde jeho přístup, který lze těžko označit za plnohodnotnou kritiku (naštěstí vše probíhá v rámci blogu, takže není třeba s pojmem kritika tak doslovně pracovat), ovšem příliš na místě není. Zatímco Fuka vše vidí skrze neprůstřelné zákony logiky a racionalismu, Kovář z podlesí a jeho svět prostě na tyto návyky moderní západní civilizace nehrají a dobře si to uvědomují. Vezmeme si třeba Fukův útok na mechanismus, skrze nějž byly zaklety tři houbové víly. Ano, tento proces neodpovídá přírodním zákonům tak, jak se s nimi každodenně setkáváme a nedá se vysvětlit psychologicky/sociologicky/matematicky/anatomicky a bůhvíjak jinak. Je třeba ale vzít v potaz, že jde o zkazku, která nejprve ožívá skrze stylizované obrazy Laterny Magiky, a je povídačkou, které věří jen na první pohled naivní Bětka. Jenže hlavní osobitost světa Kováře z Podlesí tkví v tom, že v něm dávné povídačky a pověsti náhle začnou ožívat, stávat se skutečností a postavy se s tím musí nějak vyrovnat či spíše smířit. Zajímalo by mě, co si František Fuka myslí například o staletých příbězích o bílých paních, které fungují na stejném principu, nad nímž se nikdo nepozastavuje, i když je holým nesmyslem. To, s čím se první kritiky musely střetnout a v čem selhaly, byla nutnost vyrovnat se s velmi otevřenou fantazií, která absorubuje dobové vnímání světa. Kovář z podlesí bere v potaz nutnost vesničanů najít si k novým jevům iracionální vysvětlení, v němž hrály roli pověry a stále bujná představivost a tento velmi zajímavý aspekt v absurdní nadsázce rozvíjí a nachází tak řadu vděčných situací. Vyprávění má tedy dosti hluboký a obhajitelný smysl - sice je netradiční a vybočuje z tradičních motivů daného žánru, věnuje více prostoru popisu osobitého světa než dějovým peripetiím, ale rozhodně není slepencem bez ladu a skladu, bez kontinuitního vývoje. Zápletka je natolik jednoduchá a přímočará, že i přes vkládání prapodivných vynálezů, bytostí, historických odkazů i pomrkávání na dospělého diváka vyprávění nevybočuje z nakročené cesty a zachovává základní přehled o dění a motivacích postav, neustále směřuje k závěrečnému sepjetí několika dějových linií. V tomto ohledu je vidět péče dramaturga, který se dokázal vyrovnat s netradičním Göblovým přístupem. Ten totiž občas brání rozvoji zápletky a uchyluje se k ornamentálnímu popisu. Podle mě je hlavní slabinou snímku právě určité "drhnutí" a nevyrovnaný rytmus: rozhodující situace jsou často postaveny na dlouhém a poměrně statickém dialogu v jediném prostředí (i přes střihy na rozpohybované loutky, malebné detaily architektonicky a výtvarně pozoruhodných kreací), a tím je kraden prostor pro bohatší rozvíjení motivu putování, kterému jaksi schází "dobrodružnost" a spíše je podáno v zkratkovitých situacích, čímž trpí i charakterizace postav. Göbl zde odhalil "spisovatelské střevo" - užívá si dialogů, slovních her, vtipných pointací a průpovídek, avšak tato slovní přeplněnost zastírá menší schopnost fabulace, vytvoření vděčnějších i dramatičtějších situací, které by utáhly pozornost a občas trochu popohnaly někdy až příliš "pohodové" tempo. Této pohádce tedy ve zkratce jaksi chybí "krev v žilách", což je vidět i na pojetí postav (proslule líný kovář, civilní působení ústředního páru jako téměř současné mládeže, která si s ničím moc neláme hlavu a nedává okázale najevo své city, bodře filosofující drak). Naštěstí pocitu dotírající nudy zabraňuje precizní a vskutku pohádková výprava, působivě zvolené exteriéry, nadmíru vydařené animované vložky a především profesionální triky z dílny UPP. Tahle pohádka může být sice dějově chudá, ale vizuálně tak rozhodně nepůsobí a každou chvíli nabízí nějakou "atrakci". Ve srovnání s Troškovou Čertovou nevěstou či dalšími pohádkami z poslední doby je vidět markantní rozdíl i přes obdobnou výši rozpočtu. Takto poctivým přístupem nakonec vzniká plnohodnotná atmosféra, dojem uzavřeného světa umocněný zmíněným podložím "jiného vnímání". Nakonec musím konstatovat, že i když Kovář z podlesí z hlediska fabulace a lehkosti vyprávění zůstává ve stínu pohádek Anděl páně či Čert ví proč, je co se týče svéráznosti a "pohádkovosti" nejprogresivnějším porevolučním počinem. Proto otevřete oči a mysl a nestavte proboha tento pozoruhodný počin na roveň nových troško-magnusovských výtvorů! (15.05.2013) (méně) (více)