Tři barvy: Modrá

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem" - Filmová Velepíseň lásky - ano tímto je tento film. Modrá jako prohra smutku, modrá jako resignace údajného rozumu. Modrá jako Juliette Binoche. (04.08.2005)

Jen málo režisérů se dokázalo s takovou intenzitou věnovat ženským postavám tak, jako to dokázal Kieslowski. Určitě se hodí připomenout, že jeho oporou mu vždy byly přesně obsazené herečky, nejinak je tomu v úvodu barevné trilogie. Juliette (Binoche) se po smrti svých blízkých rozhodne izolovat (citově i materialisticky) od známého světa, v domnění že když nic nemá, nemůže také nic ztratit. V průběhu filmu však zjišťuje, že takový život vlastně ani životem není. Režisérova typicky dokonalá syntéza obrazu (viz název filmu) a hudby, je tu obohacena o nový prvek. Uprostřed několika rozhovorů se znenadání dramaticky rozezvučí hudba, následuje zatmívačka a poté konverzace pokračuje jakoby nic- velmi efektní. Kieslowski nezapomněl ani na svoji rodnou řeč a svěřil ji jedno maličké cameo. 9/10 (12.03.2009)

Patřím mezi povrchní jedince, kteří svědomitě ignorují výtvarnou stránku filmu, předvídavě se vyhýbají kontaktu s vážnou hudbou a při sledování filmů zásadně odmítají trpět. Za danných skutečností neměla mít Modrá příliš šancí stát se mou oblíbenou barvou, ale smutné, chladné a zároveň odhodlané oči Juliette Binoche mne donutily k tomu, že jsem těžkou životní situaci spokojeně prožil po jejím boku na proleželé matraci. (07.11.2012)

Krzysztof Kieślowski v případě prvního dílu trilogie vsadil na Juliette Binoche, která předvedla jeden ze svých perfektních hereckých výkonů. Režisér byl vždycky zaměřený na každý detail, takže herečka, která dokáže vyjádřit i ty nejjemnější odstíny emocí, pro něho byla dokonalou partnerkou. Možná jsem úplně nepochopil smysl těch podivně používaných zatmívaček, ale jinak dokonalé. A vynikající je i hudba Zbigniewa Preisnera. (29.10.2019)

Těžké rozhodování - Kieślowski je geniální scénárista, v průběhu filmu mě fascinovaly dokonalé perličky minipříběhů, detailů, chování. Horší je to s celkem, hlavní linii, která mě prostě postupně přestala zajímat. Podobně jsem na rozpacích, pokud jde o technické provedení - uhrančivá kamera, ze které mi doslova běhal mráz po zádech, skvělý střih a hudební režie,všechny tyto klenoty mi paradoxně kazila Preisnerova hudba, těžký, betonový monolit. Film tak přes svou univerzálnost a vyspělost stále trpí klasickým neduhem polské kinematografie - těžkopádností, patosem a divadelní afektovaností. Dobře, tak jsem si zahnidopišil, ale teď vážně - tohle musíte povinně vidět, je to klenot evropské kinematografie. (21.04.2009)