Tři barvy: Modrá

Mám-li být upřímný, tak mě tento všemi opěvovaný film moc nebavil. Drama hlavní hrdinky na mě vůbec nezapůsobilo (přestože Juliette Binoche byla velké plus filmu), v podstatě jsem jen čekal, kdy už se něco začne dít. Ale nezačalo, sledovat někoho, jak si sladí čaj, jak ho pije, jak pak 5 minut zadumaně sedí, jak si jde zaplavat, 10 minut plave, jde domů a zase 5 minut zadumaně sedí, to vážně není nic pro mě. (28.01.2009)

Kieslowského konštruktívny polodokumentárny minimalizmus je pre intímny príbeh rozsahu psychologickej eseje na tému tragédie životných ciest a pálenia mostov ideálny. Dialóg vedený medzi obrazom, hudbou, strihom, slovom i divákom do bodky zodpovedá popisnému názvu, ktorý hovorí za všetko. Modrá - to je smútok, odcudzenie, odsúdenie, samota, depresia. Ochladnutie vo vzťahoch, v motiváciách, v putách, v cieľoch. Málo slov, mnohé medzi riadkami a v náznakoch. Uhrančivý civilný výkon Juliette Binoche. Hudba, ktorá prekračuje hranicu fyzického, obraz, ktorý postupne prechádza do mysle. Strih, ktorý nečakane utína, zatmievačky, ktoré znenazdajky berú. A predsa mi i napriek citlivému nakladaniu s témou chýba hlbšia myšlienková podstata, neodbytnejší pocit naliehavosti filmárskej výpovede o vnútornom utrpení. Predsa len je v pár momentoch cítiť až prílišné priblíženie sa sofistikovanému citovému vydieraniu, ktorému však nejde uprieť pôsobivosť. Film, ktorý má podobný efekt ako jemne a dôsledne komponovaná hudba - umenie. Ale chladné a v pár momentoch nie úplne presvedčivé. 75% (01.09.2014)

Těžké rozhodování - Kieślowski je geniální scénárista, v průběhu filmu mě fascinovaly dokonalé perličky minipříběhů, detailů, chování. Horší je to s celkem, hlavní linii, která mě prostě postupně přestala zajímat. Podobně jsem na rozpacích, pokud jde o technické provedení - uhrančivá kamera, ze které mi doslova běhal mráz po zádech, skvělý střih a hudební režie,všechny tyto klenoty mi paradoxně kazila Preisnerova hudba, těžký, betonový monolit. Film tak přes svou univerzálnost a vyspělost stále trpí klasickým neduhem polské kinematografie - těžkopádností, patosem a divadelní afektovaností. Dobře, tak jsem si zahnidopišil, ale teď vážně - tohle musíte povinně vidět, je to klenot evropské kinematografie. (21.04.2009)

Dívat se na tenhle film pro mě bylo jako číst knížku od Waltariho. Syrový obrazy vyjádřený jediným pohledem. Krásnej film. Když podřeřeš rostlině kořeny můžou nastat jen dvě varianty. Uschne, nebo se chytne a drží se ještě pevněji. Julie se rozhodně uschnout nechystá i když má kořínek pěkně pocuchanej. Tempo filmu mě pomalu a intenzivně tlačilo kupředu. A jak říká klasik von der Vogelweide: "Nejklidnější toky jsou často nejhlubší." Tak mi věřte, že tahle MODRÁ je zatraceně hluboká. (14.05.2008)

V komentáři k Červené jsem napsal, že je to nejsympatičtější a patrně nejlepší část trilogie. V případě modré je to ale látka, která je mi tématicky nejbližší. Kieslowski totiž pojal pojednání o svobodě jako problém citových a příbuzeneckých vazeb. Ty nás spoutávají neviditelnými, ale silnými citovými pouty. Hlavní hrdinka přijde při autonehodě o rodinu a řeší problém, do jaké míry se může osvobodit od svých vzpomínek a citů. Její sousedka pracuje v erotickém průmyslu a má pocit, že ji to uspokojuje, do okamžiku, kdy na její představení dorazí otec a ona čelí pocitům viny, protože ani ona není osvobozená od své minulosti a rodinné příslušnosti. Osvobodit se může znamenat izolovat se a je to vždycky jen otázka kompromisu mezi nezávislostí a samotou. V 18 letech jsem přišel o otce a řešil jsem po jeho smrti vlastně podobné dilema jako hrdinka filmu. Kieslowski je jako vždy komorní, podává svůj příběh v pomalém tempu s důrazem na vnitřní psychiku svých hrdinů. Celkový dojem: 75 %. (07.04.2009)