Tři barvy: Červená

Střípky různých příběhu, drobné epizodky i silná lidská dramata se zajímavým společným vyvrcholením. Máte-li rádi obyčejné filmy ze života, s dobrým scénářem, tvorbu Krzysztofa Kieślowskeho se rozhodně oplatí sledovat. Nejvíc mne zaujal postupně vznikající pevný vztah mladé ženy s opuštěným senilním staříkem, jenž kdysi sloužil jako soudce a teď si nudu krátí nezvyklým ilegálním koníčkem. Mezi půvabnou Irène Jacob a vyzrálým J. L. Trintignantem zde panovalo prazvláštní napětí, které dalo vzniknout pozoruhodnému zážitku z tohoto psychologického dramatu plného různých náhod. Až neuvěřitelné, kolik oba Krzysztofové dokázali ze setkání dvou náhodně sešlých lidí vytěžit, dialogy mezi Valentine a starým soudcem by pokojně obstály i jako samostatný film, bez dalšího dění mimo byt. Na začátku všeho byl při tom pouhý zatoulaný pejsek... V jednoduchosti je krása, což samozřejmě zde platí jak o tomto příběhu, tak o jeho zfilmování s obyčejnou komornou výpravou, laděnou (vzhledem k názvu jak jinak) do červena. 90% (17.01.2020)

S posledním záběrem se nemohu ubranit slzám, konec, jaký se liší na hony od všech "konečných" klišé - pohled na modelku, která, ač dříve fotila strach ve výrazu na červeném pozadí, prožívá teď strach skutečný, za ní se mihne červená bunda a v tom momentě se kamera zastaví, přitáhne si ten detail a my vidíme totéž, co jsme v začátku viděli na billboardu, ale není to totéž. Metafora nad metafory. Pojmy jako pravda, spravedlnost, morálka, svědomí mohou být vnímány jinak mladou modelkou, jinak samotářských soudcem, jinak paragrafem, jinak srdcem. "Miluješ mě, nebo si jen myslíš, že mě miluješ?" "Není to jedno?" "Není". Není to jedno. Není jedno, jestli milujeme, nebo si to jen myslíme, jestli odpouštíme nebo soudíme, jestli přejetého psa zachráníme kvůli němu nebo jen, aby se nám nezdály sny o "psovi s rozbitou hlavou". Soudce, zprvu odporný odposloucháváním telefonních hovorů, pak k modelce stále víc připoután, vypráví o svém životě, "souzení", i o své lásce, a my sledujeme mladého muže, jehož cesta se v reálu s modelkou neustále kříží, a kterým by dost dobře mohl být i on - kdysi. Je nádherné nechat se zaskočit něčím tak čistým, jemným, nevydírajícím, něčím, co prostřednictvím trochy slov, červených rekvizit, hudby a prostoty, způsobí tak silné emoce. (04.10.2005)

Osamělý a navždy citově raněný muž (skvělý Jean-Louis Trintignat) potká podivnou náhodou jednu dívku a ta v něm probudí city, které vypadaly jako dávno beznadějně mrtvé a pomalu mezi nimi vznikne velmi silné pouto. Velmi zvláštní a velmi dobře natočený příběh s překrásným závěrem. Jen málokdy se mi stane, že se na konci filmu nadšeně pousměju a v duchu si řeknu, jak je to geniální konec. (20.01.2006)

Trestuhodne som premeškal predchádzajúce dve farby, ale o červenej tvrdia, že je najlepšia a ja sa s tým rád stotožňujem. Tento film ma dostal prakticky od začiatku. Výborné dialógy, úsporné herectvo Jeana-Louisa Tritignanta v jednej z jeho najlepších úloh, pôvabná Iréne Jacob pripomínajúca Libušku Šafránkovú, krásna hudba Zbigniewa Preisnera sa zlievajú do mimoriadneho filmu, ktorý mi dlho nevyšumí z hlavy. Ako to len ten Kieslowski robí? (24.11.2012)

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let. (07.01.2007)