Dvojí život Veroniky

Název filmu je výmluvný sám o sobě, protože příběh je vyprávěním životů dvou vzhledově totožných dívek, ale s jiným původem - Polka a Francouzka. Ačkoliv o sobě nevědí a v jedné ze scén se náhodně minou, spojuje je jakési pouto a každou z nich doprovází zvláštní pocit, že nejsou na světě sami. Působivé že? Obzvlášť nejvíce zajímavá je krásná herečka Irène Jacob, která si tuto intimní dvojroli střihla naprosto přirozeně a uvěřitelně. Celkem vzato je to zadumané, meditativní, poetické a hezky romantické, ale na druhou stranu to působilo velmi chladně, odtažitě a bez jiskry, po které jsem celý snímek lačnil a doufal, že mi probleskne kolem. Ten film prostě jen tak plyne a bylo v něm pro mě opravdu málo scén, při kterých by mě napadaly všemožné interpretace a vtáhly mě do světa Veroniky. Možná se tak stane až při dalších projekcích, zatím to se mnou tolik nepohnulo. (18.04.2014)

Jednoznačně vrchol Kiéslowského tvorby. Příběh dvou dívek, které se nikdy nesetkali a přitom jedna druhou cítí, balancuje na hraně pocitů a reality a snu, mezi intuicí a vzpomínkou... V krásně barevně laděném obrazu, který je složením zelené, červené a žluté se nám vypráví příběh, plný detailů a drobností, plný lehkých cinknutí a úžasné hudby... Kiéslowski nám otevřel nejvíce intimní stránky ženy... Dvojí život Veroniky byl zjevnou inspirací pro Amélii z Montmartru, která využívá mnoho postřehů z toho úžasného filmu. (07.09.2006)

Pokud má film hudbu, ze které mi srdce krvácí, musel by se opravdu hodně a hlavně aktivně snažit, aby se mi nelíbil. Ale když má takovouhle hudbu, tajemnou hrdinku a ještě tajemnějšího loutkáře, je takřka nemožné, aby se mi nakonec nezadřel pod kůži a nezačal tam rezonovat při každém okamžiku, kdy mi ho něco jenom malilinko připomene. Asi začnu mít slabost pro filmy z roku, kdy jsem se narodila. Kdyby byly všechny jako Dvojí život Veroniky, byl bych utrašťastný člověk. ♥♥♥ (17.03.2010)

Jednu hvězdu za hudbu, zejména překrásné vokály. Druhou hvězdu za Irène Jacob, jejíž Veronika dokáže udržet napětí i ve chvílích, kdy film téměř stojí. Třetí hvězdu za všechny ty malé věci a myšlenky, které si může divák jako datel vyzobávat. Čtvrtou hvěždu za to, že znám jednu "svoji" Véronique. • Co jsem ocenil, byla snaha K. Kieslowského vyjádřit nitro člověka a převést ho na filmové plátno. Znáte ten pocit, kdy se cítíte výjimečně, zvláštně? Ten pocit, který nedokážete uchopit slovy, ale uvnitř vás tvoří spojitou kulisu emocí, pocitů a zkušenosti? Ten pocit, který vám dává pochybovat, zda svět kolem je skutečný, který vás nutí se ptát: opravdu je všechno kolem tak průzračně snadné, jednoduché. Opravdu jenom já v sobě mám energii dělat věci jiným způsobem, vidět věci jinýma očima, snad zároveň na tisíce způsobů? Přesně tento pocit se alespoň z jedné jediné setiny povedlo géniu Kieslowkého vyjádřit. A před tím samotným smekám. Plné hodnocení nedávám, protože jsem se místy nudil - možná snad proto, že je mi myšlenka Veroniky tak blízká. (11.02.2008)

Po letech měním hodnocení filmu ze čtyř na dvě hvězdy, aniž bych ho v nedávné době znovu viděl (to by bylo potřetí nebo počtvrté). Překvapilo mě totiž najednou tak vysoké hodnocení - a jde spíš o to, co pro mě v poslední době znamená poslední fáze Kieslowského tvorby, která tímto filmem začíná. Dekalog mi připadá ještě "čistý", formálně odpovídající fenoménům, které chce zobrazit. V Dvojím životě mi ale už jeho pověstná spiritualita začíná připadat zamotaná sama do sebe, příliš efektní, tajnůstkářská, ve výsledku blahosklonná a povrchní. Na autenticky prožívaném duchovnu v reálném životě není nic zvláštního. A kdo hledá a nachází uspokojování v čemci "tajemném" a "velkém", považuje podle mě za duchovno zcela přirozené psychické reakce, které krom Kieslowského filmů vyvolávají např. povodně nebo půlnoční kecy o konspiračních teoriích. Jak praví klasik: "Kieslowski se v duchovních otázkách mýlí" (interní famácká historka). A kdo se nemýlí? Cavalier..? Bresson..? Olmi ve Stromu na dřeváky..? Tarkovskij v Rublevovi..? Vachek..? (04.06.2011)