Ten třetí

Už podle přečtení obsahu jsem zhruba něco takového očekával a po skončení filmu můžu říct, že moje představa se splnila skoro do puntíku. Tenhle příběh, nebo vlastně tři příběhy, mají a to hlavně ze začátku jisté kouzlo, ale tohle vše se postupem času začíná rozmělňovat a konec, ten už vyznívá úplně do ztracena. Herci se v tom tak nějak plácají a nezachrání to ani překrásná Itálie a velmi odvážná Olivia. Vlastně ani nemůžu říct, co bylo smyslem tohoto filmu. Snad se to dozvím, až ho budou dávat někdy v televizi. Třeba mi sedne mnohem víc. (19.05.2015)

I bída může mít velké ambice, stačí se převlíknout za vztahovou artovku s tématem vykoupení, následně diváctvu zavázat oči, třikrát zatočit a tápejte si v hlubinách pisálkových běsů v podání ponuré party, sestavené ze zvučných hereckých jmen... jinými slovy - komu se nechce topit v nudě a zároveň řešit rébusy zakleté do podivných slovních hříček a prudkých změn nálad i výrazů, ať poslední kousek Paula Haggise vynechá, pokud se tedy nějak hlouběji nezajímá o psychohygienu literárním ležákem roku. (04.11.2014)

Další ambiciózní projekt Paula Haggise, který to měl nejen u mě po vykalkulovaném hyperkorektním dramatu Crash lehce nahnuté, se znovu drží tradičních vzorců. Není okázalý ani výstřední, není ani polopatický. Na druhou stranu výtečně vede herce a nemůžeme mu upírat řemeslnou zručnost. Pod rouškou „klasického“ vyprávění představí několik zajímavých hrdinů, kteří se divákovi postupně dostávají pod kůži. Ten s přibývajícími minutami totiž víc prahne po tom, dozvědět se o nich další informace. Atmosféra houstne, Haggis se nebojí překvapení. V jistém okamžiku vyprávění se začneme těšit na to, jak se jednotlivé linie propojí; zda to udělal Haggis sofistikovaně, nechám na divácích. Sdělil vše tak, jak jsem pochopil, ptají se. Nebudu prozrazovat, ale je jasné, že fiktivní svět se s tím reálným proplétá velmi často a nadmíru rád. Určitě leckomu dojde, že Mila Kunis dělá housekeeping v New Yorku, zatímco k její zásadní ztrátě papírku s adresou dochází v Paříži, kde se odehrává příběh Liama Neesona a Olivie Wilde. A leccos dojde i beze slov, což je o to cennější. Je asi zřejmé, že Haggis na to mohl jít s mnohem jasnější formou, nešel, jeho záměrná volba, holt nemůžeme mít všechno na zlatém podnose (i tak si myslím, že závěr měl být lépe dramaturgicky uchopený). O důvěře, vině nebo odpuštění se toho dozvíme docela dost. Navrch si užijeme změny nálad Olivie Wilde, netradiční romantiku v podání Adriena Brodyho nebo půvab na hereckém poli začínající Loan Chabanol. (21.10.2014)

Takhle se lidi nechovají, takto jednají postavy nepříliš dobrého románu, které na dálku šustí papírem a krkolomnými pokusy romanopisce dostat je do nějakých prekérních situací za každou cenu. Tady tuto marnou snahu zastupuje skleróza, takže postavy furt něco důležitého zapomínají (ať už záměrně nebo omylem), případně nemůžou něco stihnout a nahánějí se (často zbytečně) po telefonech. Film je otravný a ani konstrukce, že některé postavy jsou reálné a jiné vymyšlené, tomu nepomáhá, protože uměle a neupřímně působí skoro všechny figury. /15. 8. 17./ (15.08.2017)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)