Ten třetí

Docela zklamání. Zamotaný děj mi mozkové závity neroztočil a ani po přečtení zdejších spoilerů nemám jasněji. Bude to asi tím, že mi zpracování, téma ani obsazení moc nesedlo a často zdůrazňovaná otravná melancholická hudba s funkcí zatlačit na pilu i pro cynické tupce a klimbající ignoranty, mě minula jak absurdní politika dneška. Aktivity typu změnit způsob vánoc z důvodu bezpečnosti, čímž nahrát protistraně a naopak pořádat monstr sportovní akce, čímž nahnat více lidí do rizika, mi přijdou stejně nelogické, ba přímo ad absurdum. No co už, podivnostem se meze nekladou... (20.11.2015)

Typický případ nezvládnutého filmu s mnoha postavami a více příběhy. Na nikom mi nezáleželo a bylo mi celkem ukradené, jak to všechno dopadne. Přišlo mi, že se postavy chovají dosti nelogicky (vrcholem vykonstruovanosti byla scéna s "bombou" v kabelce) ale prochází jim to, protože to tak scénárista chce. Povinným kolážím "osudové hudby" a vystresovaných či plačících ksichtů se bohužel také nevyhneme a finální pointa byla laciná. (07.06.2015)

Prověřený a provařený scénáristický fígl zvaný „Bobby Ewing ve sprše“ není žádným velkým třeskem originality, v tomto případě je ale cesta natolik pestrá a poutavá, že vás cíl nijak nezklame. Napoprvé jsem se trochu ztrácela, napodruhé jsem si ale film vychutnala a nadšeně objevovala všechny stopy vedoucí k pointě. Za mě ANO nejen tomu třetímu, ale i prvním druhým a hlavně Třináctce. ;) (31.08.2016)

Další ambiciózní projekt Paula Haggise, který to měl nejen u mě po vykalkulovaném hyperkorektním dramatu Crash lehce nahnuté, se znovu drží tradičních vzorců. Není okázalý ani výstřední, není ani polopatický. Na druhou stranu výtečně vede herce a nemůžeme mu upírat řemeslnou zručnost. Pod rouškou „klasického“ vyprávění představí několik zajímavých hrdinů, kteří se divákovi postupně dostávají pod kůži. Ten s přibývajícími minutami totiž víc prahne po tom, dozvědět se o nich další informace. Atmosféra houstne, Haggis se nebojí překvapení. V jistém okamžiku vyprávění se začneme těšit na to, jak se jednotlivé linie propojí; zda to udělal Haggis sofistikovaně, nechám na divácích. Sdělil vše tak, jak jsem pochopil, ptají se. Nebudu prozrazovat, ale je jasné, že fiktivní svět se s tím reálným proplétá velmi často a nadmíru rád. Určitě leckomu dojde, že Mila Kunis dělá housekeeping v New Yorku, zatímco k její zásadní ztrátě papírku s adresou dochází v Paříži, kde se odehrává příběh Liama Neesona a Olivie Wilde. A leccos dojde i beze slov, což je o to cennější. Je asi zřejmé, že Haggis na to mohl jít s mnohem jasnější formou, nešel, jeho záměrná volba, holt nemůžeme mít všechno na zlatém podnose (i tak si myslím, že závěr měl být lépe dramaturgicky uchopený). O důvěře, vině nebo odpuštění se toho dozvíme docela dost. Navrch si užijeme změny nálad Olivie Wilde, netradiční romantiku v podání Adriena Brodyho nebo půvab na hereckém poli začínající Loan Chabanol. (21.10.2014)

"Promiň, jsem necitlivá. To já jsem vzala telefon manželce, i když jsem s milenkou." Tak špetku sarkasmu jsem dostal, zašmodrchaný příběh jsem dostal a navíc jsem se mohl sledovat sestavu dívek a žen, kvůli kterým jsem si zase po dlouhých letech připadal jako junior - vzrušovaly mne snad všechny a to je velké pozitivum. Jenže tím to taky tak trochu končí, protože celkově to bylo spíš velké tlačení na city a na to mám vrozenou alergii. Já se raději bavím a tomuhle slzavému údolí plnému mrtvých dětí by nějaké to odlehčení určitě nezaškodilo. (14.06.2016)