Ten třetí

Prověřený a provařený scénáristický fígl zvaný „Bobby Ewing ve sprše“ není žádným velkým třeskem originality, v tomto případě je ale cesta natolik pestrá a poutavá, že vás cíl nijak nezklame. Napoprvé jsem se trochu ztrácela, napodruhé jsem si ale film vychutnala a nadšeně objevovala všechny stopy vedoucí k pointě. Za mě ANO nejen tomu třetímu, ale i prvním druhým a hlavně Třináctce. ;) (31.08.2016)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)

Typický případ nezvládnutého filmu s mnoha postavami a více příběhy. Na nikom mi nezáleželo a bylo mi celkem ukradené, jak to všechno dopadne. Přišlo mi, že se postavy chovají dosti nelogicky (vrcholem vykonstruovanosti byla scéna s "bombou" v kabelce) ale prochází jim to, protože to tak scénárista chce. Povinným kolážím "osudové hudby" a vystresovaných či plačících ksichtů se bohužel také nevyhneme a finální pointa byla laciná. (07.06.2015)

Haggis si tu odkusol príliš veľké sústo. Neviem sa rozhodnúť, či to je super festivalovka alebo autorsky nezvládnutý regulérny film. Ale to je jedno. Výsledok zodpovedá obom prípadom. Tú celkovú zmätenosť, režijné aj scenáristické zakopnutia a necitlivý strih bohato vynahradzujú vynikajúco zahrané postavy, super hudba a do jedného parádne fungujúce emočné vrcholy . A to mi občas stačí. Škoda záveru, ktorý síce má v sebe silu ale absolútne nebol pripravený a oberie na pôsobivosti pri potenciálnych opakovaných zhliadnutiach. Do dokonalosti Magnólie, Crashu, Lásky nebeskej alebo ďalších kvalitných mozaikových filmov to má síce veľmi ďaleko ale aj tak spokojných, no veľmi subjektívnych 7/10. (26.04.2016)

Zase jen další Knoflíkáři s takovým uměleckým přesahem a hloubkou, blablabla... Nechutná nuda u navzájem se prolétajících osudů způsobila, že jsem si vyžehlil, složil a uklidil, utřel prach a zalil kytky. Pak jsem to v čase místy kousek posunul a přesvědčil se o osudovosti děje a konání postav, postavil si stroj času a vrátil se tak o 120 minut zpět, abych zabránil plýtvání časem a mohl si vyžehlit, uklidit a zalít u něčeho smysluplnějšího. Svůj čas jsem zachránil, čas těch hereckých jmen, jimiž je film napěchován, už ale uplynul, zcela zbytečně. (05.10.2014)