Jasmíniny slzy

Nechtějte po mně, abych byl kritický k novému filmu Woodyho Allena. Možná by pro jeho lepší vyznění bylo fajn, kdybych byl ženská, ale i tak jsem si náramně užil tu rozpolcenost, na kterou se naštěstí zatím jen koukám. Oči Cate Blanchett bych chtěl mít na zdi vedle televize, abych se měl na co dívat, když běží reklama a zbytek by klidně mohl ležet v mojí posteli, protože je pořád stejně krásná, jako Woody Allen schopný. Ještě taková perlička - kdo viděl v poslední době Lovelace, a pak Jasmíniny slzy, ten asi těžko uvěří tomu, že Peter Sarsgaard je v nich jeden a ten samý člověk. (Litoměřice 2013, 3/14) (28.08.2013)

Moje pocity jsou takové všelijaké. Chvilkami mě to nebavilo vůbec, ale našly se i světlejší momentky. Co se týče humoru, tak jsem byl asi naladěn na zcela odlišnou vlnu. Pokud by zde černě na šedém nestálo, že se mělo jednat o komedii, tak bych si snad ani nevšiml. Cate Blanchett je šikovná herečka a Woody Allen je tak nějak pověstný tím, že si svoje snové roličky dokáže dokonale obsadit. Příliš se mi nezamlouvalo Woodyho podání. Časté retrospektivní vracečky, které snad měly symbolicky obeznámit diváka s tím, co se právě odehrává v Jasminčiných neuronech. Celý příběh je prakticky o bolestivém přechodu z života na vysokých nohou někoho jiného do života na nohou vlastních, které už tak vysoké zdaleka nejsou. Kdo z nás by to hravě zvládl?! Divák tak sleduje psychický rozklad hlavní hrdinky, který je věrohodný a pochopitelný. Bohužel i těžce nezáživný. Ani ty všude vychvalované dialogy mě vyloženě nenaplňovaly úžasem. Vidím to maximálně na slabé dva kousky. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka Mireldis. (14.04.2016)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Až pri tomto filme som si uvedomil ako dlho som už nevidel C. Blanchett. Miniroličku v Hobitovi nepočítam. Príbeh dobre finančne zabezpečenej manželky, ktorá padne na samé dno je hlavne o hereckom výkone a ten je stopercentný. Príbeh je rovnako zaujímavý vsjo v pariadku , ale tých Jasmininých sĺz je akosi priveľa. Výkon C. Blanchett je vážne skvelý, ale po chvíli sa mi toho jej strašenia v hlave zdalo trochu moc. Uplakaná, rozklepaná žena, ktorá do seba v jednom kuse hádže tabletky a rozpráva sa sama so sebou...ok. Dá sa na to pozerať 10-20 minút , ale nie 98. To by sa muselo popracovať na rodinných vzťahoch trochu viac. Pre fanúšikov C. Blanchett povinnosť, ostatní budú musieť nájsť vo filme niečo viac ako iba jej skvelý výkon. Možno z toho bude oscar...60%. (15.02.2014)

,,OKAMŽITĚ JSEM TOHO LITOVALA…“ /// Tragikomedie, u který se moc nezařechtáte, ale mohli by jste vocenit vynalézavost, kterou se – kolem lásky a vztahů (z nichž cáká vopravdovej život) musíte prodrat k závěrečný pointě. Baví dvě polohy Cate Blanchett, kde hlavně ta s nervama v píči má co říct, i když zrovna mlčí (což tady není tak často). A to zamyšlení nad tím, kdo je tady vlastně chudák, beru jako přídavek, kterej z těch 3a½ zrobí 4*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že umět to s vagínou je snadnější, než se učit na počítači. (Soráč nevím vo žádným kurzu… jo na počítač, to je jiná..!) 2.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (02.02.2014)