Život je pes

Tak to opravdu je, o tom se moc dobře přesvědčil výborný Hugo Haas, když se neustále převlékal za strýčka a synovce. Snažil se tím vyřešit problémy, ale místo toho se jen dostával do dalších. Dokonce tu jeho postava měla takovou smůlu, že když se chtěl otrávit plynem, tak zjistil, že byl odpojen kvůli dlužné částce. Nelíbila se mi scéna s padělatelem peněz. Ten zkoušel kvalitu svých vyrobených peněz na Hugo Haasovi. Nějak sem nezapadla. No, možná to byl jen můj dojem. (30.09.2009)

Herecký koncert Huga Haase, který si vystřihl dvojroli v komedii, kde se mladý bezprizorní skladatel vydává i za svého strýčka. Okolnosti ho nutí, vystupovat v obou rolích na jednom místě, což vyústí do několika opravdu povedených scén. Komedie s motivem záměn, nebo dvojích identit byly vždy oblíbené jak mezi diváky, tak mezi herci a tato patří k těm vydařeným. Navíc bylo opět zajímavé sledovat mnoho detailů, ze kterých bylo zřejmé, že naši předci byli i před skoro 100 lety velmi IN. Mít vůz, znamenalo i pro ženu, že ho bude umět opravit....když Mandlová navlékala montérky a soukala se pod auto, koukal jsem jako blázen. Myslím, že mnoho našich představ o předválečné době, neodpovídá skutečnosti. (06.03.2022)

Stále svěží komedie, která na svou dobu neuvěřitelně inteligentně pracuje s pointováním situací, návratnými motivy a hlavně slovním humorem, který bohatě čerpá s třeskuté dvojznačnosti. Navíc je děj podán dynamicky a graduje ve skvělém dvojnickém závěru. Haas ovládá plátno a Mandlová mu zdárně sekunduje, škoda, že Haasova škola z ní bez jeho přítomnosti vyprchala a znovu v ní musel talent dolovat až Vávra. Velmi příjemná byla i Svozilová v opravdu ulítlé roli milovnice vážné hudby a starších pánů. Výmluva typu "šla jsem po ulici a teď najednou začalo pršet a mně se srazily sukně. Já musela dělat malý kroky..." je jen jednou perlou z dlouhatánského slovního náhrdelníku. (25.11.2009)

Strandičky, na to vás užije! Kdo je to ale ten "vás"? Tohle je přece rodinný film; tak se na to podívejme z pohledu rodiny. Naše rodina zahrnuje 4 generace od sebe vzdálené zhruba 25 let. 1. Třiadevadesátiletá babička (moje matka): Ještě před pár lety jsem jí pouštěl Haasovy filmy z USA. Líbily se jí. Haas je pro ni pořád velký sentiment. Smysl těchto, ad libitum opakovaných srandiček, by pro ní už nebyl. ¨Postavy synovce, lektora a profesora, by pro ni byly už jen zmatečné. 2. Já a žena (na film jsme se dívali spolu): Po očku jsem se na ní koukal s žádostí, aby řekla: "Vždyť je to na jedno brdo, podíváme se na něco jiného." Dokoukali jsme se do konce. 3. Děti (máme tři): Pro ně by to asi bylo nejpříhodnější. Do pěti jsou v práci, pak jejich děti, a pak něco nenáročného, odpočinkového, rozptylujícího. 4. Vnuci (máme jich 7): Nedávno mi nejstarší z nich řekl (u příležitosti "Vynálezu zkázy"): "Řekni mi dědo, proč bych bych se já měl na něco takovýho koukat". Tady už cesta vůbec nevede. Jsme na konečné. Vystupovat. (05.02.2018)

Hugo Haas ve skvělé formě. Ve zdánlivé dvojroli mladého hudebníka a svého vlastního strýčka předvádí úžasný výkon; i bez maskování v obou rolích působí neuvěřitelně přesvědčivě, role krásně odlišuje a tak divákovi není zatěžko uvěřit, že mu to rodinka hudebního vydavatele zbaští i s navijákem. Hugo Haas je pro mě z prvorepublikových herců hlavních rolí ten nejlepší. Jeho uštěpačné poznámky jsou neuvěřitelně nadčasové, takže se jim zasměje i dnešní divák, protože jízlivost zkrátka a dobře neumírá. Navíc uměl hrát i vážnější role (holt správný komik), čímž si u mě vysluhuje i on sám plný počet. Do toho si připočtěte vynikajícího Theodora Pištěka, nádhernou Adinu Mandlovou (ačkoliv ani herecky se tady neztrácí) a až neuvěřitelně lehkou režii a máme tu plné hodnocení jak když střelí. (20.05.2011)