Rodinný život

Další pozoruhodný film o útěcích před realitou, jako jediné spásy a neschopnost pozitivně reagovat na změny tak, aby hlavní protagonisté žili tak, jak chtějí a ne tak, jak si myslí, že chtějí. Pozorujeme bývalou továrnickou rodinu v komunistické době, kdy jejich sláva se už drolí se vším, s čím byla spjata. Hlavní hrdina Wit (dobrý Daniel Olbrychski) se pokusil o zpřetrhání všech rodinných pout. Útěk z rodinného schyzmatu mu přišel jako jedinný správný. Ale přitom je jeho životní osud navždy poznamenán jeho výchovou a původem a jeho definitivní rozhodnutí o útěku je jen jednoduchým vysvobozením ze zklamání, nebo prospěchářstvím. Jeho otec (skvělý Jan Kreczmar) nachází vysvobození útěkem k popíjení alkoholu a jeho nelegální výrobou. Snaží se přivěst svého syna zpět do rodiny, ale je to jen z jeho sobeckých pohnutek a nechuti dopadnout na samé dno komunistické reality. Jeho manželka zvolila svobodu útěkem do zahraničí a její sestra (Halina Mikolajska) se tak stává jedinou osobou, která se snaží rodinné sídlo a potažmu celou rodinu udržovat při životě. Ale vše je nad její síly. Witova sestra Bella (živočišná Maja Komorowska) nachází vysvobození útěkem do sexuální svobody a promiskuity. V momentě, kdy má ale šanci změnit svůj život, tak tuto změnu rázně odmítá. Nestranným pozorovatelem je Witův kolega z práce Marek (Jan Nowicki), který je nejdříve okouzlen rodinou, ale nakonec znechucen jejich určitou vznešeností. A protože pochází z jiných poměrů, má jiné hodnoty, odjíždí znechucen pryč. Život je velice zvláštní a lidé rádi rezignují před krutou životní realitou. Nalézt štestí a spokojenost není jednoduché, navíc pokud si nedokážeme uvědomit své životní priority a honíme se spíše jen za přeludy a za tím, co je v dané chvíli zrovna v módě. Útěk je nejjednoduší, ale také nejzbabělejší řešení. I když v mnoha případech není jiné východisko. (10.07.2010)

... aneb Cesta dlouhou nocí do dne - mohl by znít podtitul Rodinného života. Nejen O'Neilla však připomene toto rodinné psychologické drama o vzájemných výčitkách, promarněných nadějích a neschopnosti porozumět si či cokoli sebeméně změnit. Obsahuje typické rysy podobně laděných komorních inscenací, nesoucích se v duchu ibsenovských tradic: I zde se teprve postupně a jakoby mimochodem vykreslují komplikované historie jednotlivých postav, i zde se tyto postavy vyžívají v hraní podivných psychoher... Ze snímků posledních let Rodinný život může připomenout kupříkladu Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga - bez její severské drsnosti a drásavosti. Rodinný život totiž není drsný. Je hořký. Jako sud fernetu. (14.01.2008)

Päť osôb v rozpadajúcom sa dome odkrýva rozpadajúce sa vzťahy a postupne zisťujú, že sú nereparovateľné. Film som vnímal ak divadelnú hru a nejaké podobenstvá na poľskú realitu tej doby mi už boli dosť vzdialené.  Celým filmom presvitala bezvýchodnosť a jeho záver ukázal, že si spätosť so svojimi koreňmi protagonisti zreteľne uvedomujú. (06.01.2022)

Rodina je jako ženská. Nejde to s ní, nejde to bez ní. Člověk si ji nevybírá. Psycholog Zanussi tentokrát šmíruje v dusnu, které v jisté míře známe všichni. Otcovský dům hlavního hrdiny vyplňuje hmatatelná atmosféra manipulace, nátlaku, vydírání, viny (známá též jako teplo domova) a Vít svádí poslední souboj s pokušením odvolat svůj útěk a na všechny blízké se kardinálně nevysrat. Nenápadné odkazy na společenskou bídu socialistického Polska okolo jsou dokonale vedlejší - není zřejmé, jestli má dekadence vnější na tu vnitřní významnější vliv. Nejbližnější z bližních ale neprodávají svou krkovičku lacino. Vědí, že mají z povahy situace nad Vítem jistou moc a prostě to zkouší. Zanussi, který často konstruuje filmy okolo střetu dvou individualit staví proti jednotlivci tentokrát vypečenou partu a servíruje hodinu a půl čisté tortury. Hrdinovi nezbývá, než přijmout následky - ať tak, či onak. Film, který nepřekvapí absencí odpovědí. (23.10.2015)

Vlastně jen nástroj uvědomění pro lidi vzpírající se vlastním nepříjemným kořenům. Inženýr Vít přijde po letech do zatuchlého domova jen s vědomím poslední rozlučky s otcem, ale pomyslnou závěrečnou modlitbu mu překazí cosi, před čím nemůže utéct. Neakční psycholog Zanussi, co své postavy nechává pracovat v depresivních laboratořích (jeho původní povolání) opět postavám zadarmo nic nedá. Jeho částečná autobiografie není žádnou obžalobou režimu, ale rozvrácených společenských vztahů. Tep města velí vesnici s kořeny poslat sbohem a ohlížet se na sebe. Ovšem není to morální a hříšníká si to najde, nikdo sám sobě neuteče, hřímá Zanussi. Je přesvědčivý a chytrý jako vždy, ale přehnaně didaktickou postavou Marka jako by dokazoval vlastní nejistotu při dokazování argumentů. (03.07.2009)