Zocelení

Frič často dokázal i z mizerného scénáře natočit velmi dobrý film. Potřeboval na to však alespoň jednoho herce ze svých častých spolupracovníků, kteří svou mimořádnou kvalitou dokázali pomoci povýšit snímek. Tady se bohužel sešla spíše herecká šmíra, takže žádné povyšování se nekonalo. Tuzarova kamera je poetická i dramatizující, takže téměř dosahuje kvalitativního standardu Fričových filmů. Jediný, kdo opět nezklamal, byl Frič. Jeho práce s exteriéry byla vždy dokonalá. Zde se navíc pustil i do davových scén, které si opulentností nezadají s Vávrovými. Především v závěru dokazuje Frič, jak dokonale ovládal filmovou mluvu. Dělníci v dlouhém šiku se vlní jako rozbouřená řeka tekoucí za rudou standartou. V jednotě je síla, netřeba slov, slévají se dva proudy v jeden, tečou pod mostem a náhle proti nim stojí hráz. Ale řeka, která během cesty nabyla síly z mnoha svých ramen, se hráze nezalekne. Zazurčí Internacionála, řeka se ztrácí a vystupují z ní jednotlivé tváře plné odhodlání. Tohle je zřejmě nejsilnější socialistické poselství ze všech Fričových filmů. (11.02.2023)

Film začíná pořádným leknutím. Bez varování hlasitá hudba. Randál jako když hluchej orchestr a hluchej dirigent mlátí do vrat. Co to je za divadlo? Kapitalisté se klaní dveřím? Ředitel vychází od továrníka, otočí se a pokloní se mu. Zavře dveře a znovu se ukloní. Kapitalisté tady mají komunismus v předstihu, když si od banky nechávají diktovat, kolik lidí mají propustit. Agent antikomunista: „Potřebuju se dostat mezi dělníky. Kde je tady středisko komunistů?“ Nový ředitel: „Potřebuju okamžitě propustit 450 dělníků. Ať je mezi propuštěnými co nejvíc komunistů.“ Komunisté, kteří vypadli z opičího zadku – žádná škoda. Nový ředitel si s sebou přivezl celou armádu vojáků. Dělníci poslouchají komunistu – no to to dopracovali. „Karlova huť stojí. Dejte zprávu soudruhu Gottwaldovi.“ Stávkové hlídky: ještě se ptát komunistů, jestli smím nastoupit do práce. Komunisti: „My stávkokaze bijem.“ „V Sovětském svazu je život jinačí. Pracuju a vydělávám.“ Komunistka na stávkokaze: „Na, tady máš můj poslední chleba, když máš takovej hlad.“ Dělníci z Rotavy operativně zaskakují za stávkující. Pěšky jsou tam cobydup. Je to jen 500 km. Zednářská symbolika: Řepa – skrytá ruka. Zatím nejhnusnější komunistická propaganda. Zlomyslná, temná, zákeřná. (13.04.2021)

Horníci vycházeli do ulic ve třicátých letech stejně jako dnes. Tedy, museli vycházet. Práce, jako rukojmí nadnárodních korporací, je stále aktuálním tématem, které se možná již pomalu, ale jistě, dostává do podobné fáze. Do fáze krize. Do fáze, kdy je dělník na papíře jako nákladová položka. Potřebuji toho dělníka, abych mohl vyrobit to, co následně prodám, to, z čeho mám svůj zisk..."Já nepřijdu o místo, kvůli pár nespokojeným dělníkům...". Krizová situace, jež v lidech na vedoucích pozicích probouzí zvláštní typ sebezáchovy. Snížení nákladů na provoz začíná právě tím dělníkem. Tedy těmi základy, na kterých stojí jakýkoli výrobní business. Materiál či zaměstnanec? Tedy, v případě tohoto rozhodování, už se zaměstnanec mění v onu položku na papíře, kterou lze škrtnout. Zde se škrtají celé budoucnosti a osudy následně hladovějících rodin. Rodin zapřísáhlých hrdých dělníků se ctí, kteří nastaví prsa i prvorepublikovým četníkům, kteří sloužili podobné korporaci, tedy té státní, za první republiky nepochybně zaprodané. I když je téma i po dlouhých desetiletích stále aktuální, určité rozdíly tu jsou. Krize se nazývá pokrytecky recese, stávkokaz se dnes rozhodně neuživí..."Ty musíš mít velký hlad, když jdeš dělat stávkokaze...ná, tady máš můj poslední kousek chleba...styď se!" a státní moc ty nezaměstnané přeci jen nenechává hladovět, o čemž by mohli vyprávět např. naši kočovní spoluobčané. Tito lidé ovšem hladověli, a to nejen ve filmu, který má skutečně nestoudně rudý obal, a nedovolí mi jít s hodnocením výše. Jedině, kdyby Martin obsadit Jiřinku Švorců, což se nestalo. Ovšem Jana Dítětová se své role rebelující proletářky zhostila výborně. Fričova režie je kvalitní, nicméně ani té se nevyhnuly určité naivní výlevy. Na rok výroby a na téma se nedalo nic jiného čekat. Zocelující film pro budující dělníky ze začátku padesátých let je potřeba pobrat pohledem diváka jednadvacátého století. (18.09.2013)

Kolektívnym hrdinom je, samozrejme, ľud. Spoločenstvo rozhorčených robotníkov a ich rodín. Napriek tomu sa režisérovi podarilo spomedzi davu vytiahnuť zopár individualistickejších charakterov. Niežeby boli nejako psychologicky premakaní, ale sú aspoň zapamätateľní. Mne v mysli utkveli, ako obvykle, najmä záporáci. Zradný robotnícky špión, neváhajúci strieľať do vodcu komunistických odborov, nový šéf železiarní, vyslaný s jednoznačným cieľom: úspešne zmanažovať hromadné prepúšťanie a nechať si za misiu kráľovsky zaplatiť, či šéf polície, vydávajúci akýkoľvek brachiálny (násilný) pokyn, len aby uspokojil požiadavky vládnucej priemyselnej buržoázie. Vo filme odznie autentický hlas Antonína Zápotockého, predsedu Červených odborov. Ten v roku 1931 aj vydal knižku s názvom "Karlova huť v boji!", popisujúca filmom zobrazený robotnícky štrajk. Ideovo prierazný film, končiaci hromovo-kolektívnym spevom Internacionály sa vydaril aj po umeleckej stránke, začo jeho tvorcovia a aktéri pozbierali začiatkom 50 .rokov všetky významnejšie vnútroštátne filmové ceny. KSČ bola oslávená tým správnym spôsobom, režim mohol byť spokojní a diváci tiež. Z dobovej tlače vyberám atmosféru po projekcii na ostravskom štadióne: „Místní dělníci přijeli hromadně na projekci, aby posoudili realizaci díla, pozoruhodného i tím, že bylo natočeno na původním místě. Někteří z tvůrců tohoto filmu, vedoucí V. tvůrčího kolektivu red. M. Galuška, hudební skladatel Jiří Sternwald a hlavní představitel Jaroslav Mareš, zůstali po skončení promítání na pódiu, aby si porozprávěli s diváky o filmu. Diskuse byla velmi živá a přátelská a přinesla tvůrcům filmu mnoho zdravých kritických postřehů, které jim jistě v mnohém usnadní jejich další práci. Teprve dlouho po půlnoci se poslední diskutující rozcházeli a světla stadionu naposledy zhasínala nad prázdným hledištěm.“. (19.02.2021)

Řekl bych, že tohle je onen příslovečný jednooký mezi ostatními slepými socrealistickými filmy. Postavy zde nepůsobí tak mimoňovsky, chovají se vcelku přirozeně a mají dokonce i pár normálních lidských vlastností. Frič navíc prokazuje, že točit doopravdy umí. Samozřejmě i tento snímek je silně jednostranný, oni ti zlí kapitalisti ve třicátých letech nic jiného dělat nemohli než propouštět nebo výrazně snížit mzdy, pokud nechtěli zkrachovat. Samozřejmě, na druhou stranu při neexistenci sociální sítě se nelze divit dělníkům, že nechtěli "ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy". Situace zkrátka byla neřešitelná. Respektivě, jediný, kdo s tím mohl něco dělat, byly centrální banky, kdyby udělaly nějakou tu monetární expanzi. (22.09.2013)