Sakra, kluku!

Súčasný nemecký generačný film je pre mňa neznámym územím, problémy hrdinu Nika však nie. Jeden deň zo života mladíka v súčasnom Berlíne je formálne i obsahovo nesporne atraktívnym návodom, ako sa vyznať v hlavách mládeže, ktorej nik nerozumie. Nikov deň je vlastne sofistikovanou a tematicky rozpriestranenou rozprávkou - hrdina sa na začiatku dňa dostane do menších existenčných problémov, v zápätí sa však ukáže, že sa s nimi dokáže vysporiadať, pomôže susedovi s jeho psychoterapiou, získa možnosť dostať sa do filmu, neskôr stretne krásne mladé "osudové" dievča z minulosti a ku koncu dňa ju dokonca "zachráni pred drakom". Do toho sa okrajovo vmiešava v epizodných zábleskoch posttraumatické vyrovnávanie spoločnosti s hrôzami II. sv. vojny (film), kancelárska chladná byrokracia (psychologický posudok), uvedomenie vlastnej nezrelosti (otec), ale hlavne absurdne geniálne zhmotnenie neduhov dostatkovej spoločnosti, v ktorej je ústredný protagonista neschopný dostať sa za celý deň k jedinému kelímku obyčajnej kávy. Prívlastok "kafkovské" je viac než výstižný. 80% (15.10.2014)

Cesta jednoho ztraceného mladého muže ke kafi aneb jak nepřítomnost kafe vede k alkoholismu. A nebo radši příběh atmosferického Berlína, černobílého filmu a Nika, jež neví, co chce a ani se to najít nesnaží. Film, v němž se možná mnozí poznají a nebo se do něj minimálně během pár prvních okamžiků dokonale vžijí, divně charismatický hlavní hrdina, kouzelné postavy v jeho okolí a jejich nezapomenutelně křekhé příběhy. Poetické vyprávění pozitivně melancholických střípků světa kolem. Snímek, od kterého jsem měla letos největší očekávání a jež jako jeden z mála nezklamal... (04.07.2012)

Niko je v podstate dobrý chlapec, on by najradšej stále pil len kávu. Lenže keď sú všetky kávomaty nefunkčné a presso mašiny sa čistia, musí nakoniec piť len to pivo a vodku. Mládenec bez vízie a budúcnosti sa cíti v súčasnom Berlíne obklopený toľkými bláznami, až si nakoniec začína myslieť, že chyba je v skutočnosti v ňom samom. Tu môžem hlavného hrdinu upokojiť. Jeho cesta životom mi pripadá ešte vcelku správna a nepokrútená. Problém naozaj spočíva v uvažovaní a živote mnohých iných ľudí. No a ten psychológ v úvode filmu to zabil. Ten by mal na myšlienkovom oddelení nie pracovať, ale ležať... (19.01.2020)

"Nedal by si někdo šálek dobré brazilské kávy?" - Kandidát by tu byl, mistře! ;-) Aneb co vše může plnit úlohu symbolu neuspokojivého, bezcílně těkajícího, mladého, ale už tolik vyčerpaného života, palčivé existenciální krize, míjení se s vlastním osudem, ztráty porozumění sám sobe i světu (Klíčová otázka, kterou si Niko klade, by šla parafrázovat takto: "Zbláznil jsem se já, nebo lidi okolo mě? Jak se v tomhle bláznivém světě (z)orientovat? Co dělat?" - Nakonec jsme na/porušeni všichni. A s tím se nedá nic dělat, nezbývá než zatnout zuby a (vy)držet.). ___ Oh Boy je zvláštním filmem (resp. můj zážitek z něho nemůžu nazvat jinak než zvláštním), během sledování jsem si totiž nebyl jist, zda mě baví (resp. oslovuje), nebo ne, jestli mi něco dává, nebo ne (jinými slovy, zda není festivalovým filmem na jedno zhlédnutí), aby uběhlo několik dnů a já díky vnitřnímu usebrání (na něž skrze všechny ty vzruchy po dobu projekce nebyl čas) zjistil, že jsem se setkal s něčím výjimečným - současně komickým a melancholickým, hlavně však hluboce pravdivým pro ty z nás, kteří čas od času mají pocit, že něco důležitého zmeškali a že už na ně žádná budoucnost nečeká, a vlastně ani neví, proč si ji v tomhle bláznivém světě vůbec zařizovat. Díky, pane Gerstere za tak vyzrálý debut. 80 % (09.07.2021)

U současných filmů natočených černobílé bývám ostražitá, jestli to dává smysl nebo se režisér rozhodl jen manýristicky využít černobílé vidění, aby to vypadalo umělecky. Tady má, myslím, černobílá kamera důvod. Je odrazem hlavního hrdiny, který je taky takový šedý, bezvýchodný, neví, co se sebou, neví, jak dál – občas mi připomněl hrdiny některých filmů ze 60. let. Dostává se do různých, někdy absurdních situací, do kterých se vůbec dostat nechtěl. Je pasivní obětí, vždy ho někdo do něčeho natlačí a jemu je to nepříjemné. Chtěl by být někde úplně jinde. Problém je, že vůbec neví, kde. Beru to jako portrét mladíka, který je na rozcestí – pokud to budeme brát optimisticky, a tak má před sebou další cesty, po kterých se teprve vydá. Když se na film budeme dívat pesimisticky, tak už rezignoval, a protože neprojevuje žádnou snahu, tak se už ani nikam dál než do bezvýchodnosti nedostane. (21.11.2017)