Žaluji!

Předně: zoufale mi chyběla hudba. Desplatův štěk v závěru a jeden kankán to opravdu nevytrhli. Pokud by snímek provázela kvalitní hudba, měl by mnohem lepší spád a jiskru, čili tento tah Polanského za originální nepokládám. Jinak se jedná o výborně natočený, pravdivý, doslova šokující příběh, který mě zaujal celý. Dost pasáží mě vytáčelo až hrůza a vstoupit po tom všem zpět do armády, to snad nezasluhuje obdiv, nýbrž svěrací kazajku. Obsazení výborné- Dujardin je rolls royce a Garella vidím vždycky ráda, výprava, kamera, špionáže, intriky, justiční omyl, antisemitismus, neúcta k člověku, k dílu, ke spravedlnosti, proti tomu smysl pro čest a pravdu, vše pečlivě naváženo a postupně přidáváno do bublajícího kotle se zkostnatělou justicí, zaprděnou armádou, prospěchářstvím, odstraňováním nepohodlných, okořeněno jediným osobním setkáním pachuti všelijaké a přisoleno Zolovým fenomenálním novinovým článkem Žaluji!. Polanski si tímto kusem ostudu jistě neuřízl, ale maličko tomu chybělo a mohli jsme se tady rozplývat nad peckovním filmem. (28.04.2020)

Možno chcel Polanski nakrútiť iba svoju obľúbenú látku, možno chcel upozorniť na to, že ani o vyše sto rokov neskôr sa toho veľa v spoločnosti nezmenilo a možno nám chcel oznámiť, že pokrytectvo je vpísané v našom DNA ako naše fyzické črty a že sa nezmení nikdy nič, pretože to nie je možné. Možno sa celý film rozbieha až príliš pomaly a možno mohol byť o 15 minút kratší, ale skvele graduje, i keď v podstate dvakrát a aj pokiaľ vás Žalujem! príliš neosloví, určite vo Vás niečo hodnotné zanechá. Aj keď to bude iba frustrácia z toho, že cesta k elementárnej spravodlivosti je tak tŕnistá, že sa počas nej nielen celý dopicháte, ale že sa to stane hneď viackrát. (16.03.2023)

Ve chvílích, kdy se podplukovník Picquart snaží přesvědčit své nadřízené o Dreyfusově nevině, může divák jen bezmocně skřípat zuby. Totéž platí i o sekvencích ze soudní síně a u ukázkách, kam až snaha o prosazení spravedlnosti hlavního hrdinu dovedla. Nicméně pokud jde o samotné vyšetřování či chvíle z Picquartova osobního života, tak film trochu ztrácí a taktéž bych ocenil více prostoru pro Dreyfuse a jeho rodinu. Na to, že právě Dreyfus je styčným bodem celého filmu, je ho tu na můj vkus strašně málo. Každopádně slušná práce a člověku ten tupý antisemitismus, se kterým se ostatně setkáváme i dnes, prostě nejde na rozum. 75% (17.05.2020)

Tento škandál rozdělil francouzskou veřejnost na konci devatenáctého století na dva tábory a to zejména díky mědiím, které v té době představovali zejména novináři a všeobecně tisk. V dnešní době už tisková média vystřídali ani néé tak televize ani internet, ale takzvaná chytrá elektronika a zejména chytré telefony a mnoho dalších chytrých věcí. On už ten název napovídá, že je to pro chytré lidi, ale opak je pravdou. Jelikož tyto produkty byli vymyšleny pro hloupé spoluobčany a zejména pro to, aby neměli svůj názor a aby je tyto produkty nabádaly jak mají přemýšlet a co mají v dané situaci dělat. Stačí se podívat, když jedete městskou hromadnou dopravou, kolik lidí čumí do té své zázračné plastové bedýnky a hltají tam většinou nepotřebné věci. S tímto snímkem to souvisí tak, že v každé době existovali média anebo instituce, kteří lidem říkali, co je správné a co je špatné. Nejdřív to byla církev, poté nastoupili tištěná média a dneska je v tom takovej galimatyáš, že už člověk ani nepozná, co je novinářská kachna a co není novinářská kachna. Jde taky o to, že nějací exoti si třeba bez navigace GPS nejsou schopni ani nakoupit. Při této aféře se Francie rozdělila na podporovatelé intelektuálů jako byl Émile Zola a další významní umělci té doby a odpůrce a antisemity, které podporovala tehdejší vláda. Prostý lid byl vyburcován za pomocí tištěných médií k antisemitským útokům na židovské obchody k takzvaným pogromům ze kterých si vzal inspiraci i pozdější velitel fricků Adolf Hitler. Samozřejmě existuje řada konspiračních teorií o této události, která připomíná případ žida Hilsnera na našem území, ale pravdu se asi nikdy nedozvíme a tak nám musí stačit tato oficiální pohádková verze o dobru a zlu, kde samozřejmě dobro zvítězí. Roman Polanski, kterého nemusím jako člověka, kterej se v sedmdesátých letech přiznal k prcačkářský aféře s nezletilou dívkou je sice prase, ale točit filmy to on umí. Dokázal přiblížit divákovi atmosféru Francie na konci devatenáctého století a taktéž výběr herců byl solidní. Samozřejmě zde nezapomněl obsadit do jedné z hlavních rolí svojí dvorní princeznu a manželku Emmanuelle Seigner na které se už také podepsal zub času a je tam taková strhaná a nezáživná. Také mi zde chybělo více toho antisemitismu, který při této aféře otřásal celou Paříží. Ale celkově to bylo dobře natočeno a pro ty, co tento případ neznali se určitě něco nového přiučili. Za mě dávám něco přes 70%. (27.07.2021)

Troufám si tvrdit, že v různých žebříčcích nejlepších filmů za rok 2020 se tenhle film objevuje zcela právem. Pro tentokrát všechen respekt Romanu Polanskému, jemuž se lišácky povedlo, že jsem se u tohoto více než sto let starého, notoricky známého příběhu ohromné křivdy ještě jednou opravdicky pohoršil. Kvituji, že je film vyprávěn z perspektivy plukovníka (?, ve vojenských hodnostech se skutečně nevyznám) Picquarta. Bolestnější než nespravedlivé odsouzení je, když je tupen hlas svědomí, když jsou umlčováni pomáhači spravedlnosti (tehdy již není bezpráví výjimkou z pravidla, nýbrž obecnou normou). 80% (08.01.2021)